Protože jsou velikosti 14, která pro mě v tu dobu znamenala výzvu stejného významu, jako například pro Béma vrchol Mount Everestu. No dobře, to neni dobrý příměr......ale nic lepšího ze mě nevypadne, takže:
Pokud máte prdel velikosti více než velké, malé džíny jsou tabu. Kupujete si je proto, aby vás tahle investice dokopala k tomu, že povzdychnete, vyházíte z lednice majonézu, punčový dort a čokoládu, koupíte si v nejbližším fitku permici, ve sportovních oděvech tepláky a boty, napíšete na Facebook nebo Google + status typu "Začínám cvičit, achjo" necháte se pár dnů chlácholit soustrastnými či povzbudivými komenty od více či méně tlustších kamarádek...a pak se kouknete na ty vysněné džíny a jdete do toho.
Nenávidíte pach potu v posilce, nenávidíte svého trenéra, který (hajzl jeden hubená a nařachaná!) vás nutí dělat to, co byste dobrovolně nedělali, vidí vás, zpocenou a zarudlou, jak se zmítáte na karimatce jako rypouš, nepolituje vás a naopak vás nutí cvičit dál. Mele něco o endorfinech a zdraví, a vy skřípete zuby a před očima máte vidinu celého čokoládového dortu, který byste schlamstli hned teď, aby ten namistrovanej holomek viděl! Zvládnete tuhle torturu ještě párkrát, než zavolá kámoška, která vás polituje a s níž se shodnete na tom, že krása je uvnitř a když to chlapi nevidí, jsou to hajzli a dobře jim tak, protože nevědí, o co přicházejí, když vás nemilujou!
Jop, v tomhle sebeklamu jsem se točila docela dlouho.
Ne, nebojte, nebude následovat žádný monolog Vasilisy Přemoudré na téma "Jsi, co jíš......nepodléhej sebeklamu" a podobně. Literatury a diskuzí na tohle téma je dost a dost, teorií taky....a já jsem se naučila, že nejlepší je jít cestou, která vyhovuje mně osobně. Ne trenérovi, kámošce, mámě a příteli. Mně i s tím, že nikomu dalšímu ne. No a? Nejde o ně, ale o mně, žejo....
Takže poslední dva roky jdu svojí cestou a aniž bych při ní myslela na hubnutí, protože jsem měla dost starostí s tím, abych přežila bez práce a bez peněz, abych se naučila zastavovat čas a radovat se už v přítomnosti bez myšlenek na to, jak dopadne zítřejší porada anebo jestli mi zaplatí klient za odevzdanou práci, přišlo to samo.
A je to tu pořád.
Začla jsem se zužovat, což považuju za vedlejší a příjemný favour k tomu, co se mi povedlo získat - a ne, že by mi to někdo dal, spíš mi přišli do cesty noví lidé a nové věci a já se to naučila přijímat jinak, než s očekáváním "něčeho," prostě jen tak, s radostí. A jsem ráda.
Takže chápete, že když jsem se do těch džín oblékla, zapla je a koukla se do zrcadla, bylo mi celkem šumafuk, jestli je jejich střih in nebo out. Natáhla jsem si kozačky, pískla na fenu Sashu a šly jsme se ukázat světu.
Svět reprezentoval jeden mladík, šlehající si do žíly něco - pro něj - nezbytného, dva běžci na asfaltových cestách Riegrových sadů, cca šest psů různého vzrůstu a rasy, kteří přiběhli a pokoušeli se Sashe očichat koncový otvor (nedala se a sedla si na chodník s ohrnutým horním pyskem) a jejich páníčků a paniček, kteří oslavovali nedělní poledne cigaretkou a pokecem. A jedna mírně dezorientovaná stará dáma, kterou jsem navigovala do Polské ulice.
Takže svět měl své starosti i radosti a moje exhibice vyšla naprázdno, možná si říkáte.
Ale ne.
Mně to stačilo ke štěstí.
Fakt.
.
.
.
.
.
.
.
a teď mám na sobě tepláky a jdu si zacvičit. Ne proto, že bych měla, ale proto, že chci. K těm džínám by se mi totiž moc líbilo jedno přiléhavý černý triko, který končí těsně pod pupíkem.
A protože utratit padesát litrů za abdominální plastiku umí kdejaký jelito, my frajerky si to bříško radši vycvičíme ;-)
.
.
.
.
.
a aby to šlo lehčeji, co jinýho si k tomu pustit, než AC/DC..?!
Žádné komentáře:
Okomentovat