Přijímání strachu a hnusu ve velkejch dávkách škodí člověčí duši aneb Pán s kytičkou

Je mi na zvracení z toho, co občas čtu na sociálních sítích na téma „migranti.“ Tak moc, že to musim vypnout a jít se věnovat něčemu, co mi vrátí žaludek tam, kam patří.

Ne, nebudu se na tohle téma rozepisovat, protože na to nenacházím ta správná slova, a taky nemám žádný jednoduchý řešení. Za sebe jen malou poznámku: tolik omezenosti, krutosti, zaslepený nenávisti a debility jsem fakt nečekala....

A nedá mi to nevzpomenout na jednu hádku s bratrem na téma „sami máme málo tak proč bychom měli pomáhat nějakejm cizákum,“ která hrozila přejít v regulérní bitku, nebýt včasného zásahu jarkorodičky... Oba jsme, zrudlí po argumentačním souboji, jen dýchali a kouřili a máma tiše pravila: „Jasně, jsme malá zemička, ale můžeme bejt velký srdcem, žejo...třeba právě tím, že někomu pomůžeme..“ Následovala pak další debata, v níž jsem rozvinula svou teorii „země, obklopený horama, přes který většina jedinců není schopna nakouknout a zjistit, že tu nejsme sami, natož se otevřít nějakýmu poznání, nedejbože přehodnocení názorů. Uzavřenost do nějaký vlastní bubliny, ve který se navzájem utvrzujeme v tom, že nad nás není a hlavně, že můžem naplnit košík v supermarketu a v telce běží seriály...“ Myslím, že tehdy bratr pochopil, že vést se mnou dialogy na tohle téma nepřináší nic pěknýho. Nikomu. Nad mou variací na indické curry při véče jen povzdechl a smířlivym tónem pronesl cosi o tom, že jiný kultury asi fakt v něčem můžou člověha obohatit. Já suše dodala, že v jeho případě rozhodně ne na duchu a jarkorodička mě pleskla přes zátylek se slovy „A ticho už!“

A tím jsme měli ve zbytku naší rodiny vcelku jasno.

Mám docela jasno i teď a moc se těším na doby, kdy budu bydlet na vysněnym ostrově, psát, koupat se v oceánu a konečně se naučim jezdit na prkně. Občas ke mně zavítá nějaká místní zvěř, protože budou vědět, že u mě na zahradě se najde dycky něco k snědku i na zapití a občas nějací přátelé, protože budou vědět, že mají kde spát, s kým se zasmát, najíst, případně si zapařit při dobrý muzice a s dobrými drinky.

Tak.

Včera jsem jela busem na Kavčí hory na natáčení, a když u náměstí bratří Synků bus přibrzdil, viděla jsem oknem malou němohru:

Z vietnamský večerky vyšel starej pán s igelitkou v ruce a kráčel po chodníku podél autobusu. Z večerky vyběhla drobná Vietnamka a podávala mu malou kytici, zabalenou v papíru, a malou dárkovou taštičku. Starej pán se rozzářil, úklonou děkoval, Vietnamka se taky uklonila, zasmála, cosi mu říkala a pán si zaťukal na hlavu a rozhodil ruce, teď už plný, čímž zřejmě vysvětloval, že stáří holt způsobuje i zapomětlivost. Vietnamka mávla ručkou a otočila se, že poběží zpátky do krámku, pán ji zastavil a z kytice chvatně vyndal jednu růžičku a vtisknul jí ji do ruky. Vietnamka se znovu uklonila a odběhla do práce, pán pečlivě zaroloval papír kolem kytice a šel souběžně s naším busem pomalým tempem kupředu. Než jsme se rozjeli, měla jsem ho dalších pár vteřin přímo ve svým zornym úhlu a sledovala jsem, jak kráčí a usmívá se, radostně a trochu šibalsky zároveň. Hlavou mi prolítla představa, jak nese své ženě z ranního nákupu kytku a nějaký dárek, třeba čokoládový bonbóny, který má ráda, a jak se těší na to překvápko......

…..usmívala jsem se ještě ve zkušebně, kde pilně pilovali tanečky, a tahle ranní drobnost mi nastartovala dobrou náladu, kterou nezkazil ani fakt, že mi ještě nedorazil honorář, pročež si budu o víkendu pravděpodobně kouřit prsty u nohou.

.

.

.

.

No, nebudu, protože se zase ukázalo, že dobře nastartovanej den prostě přináší v drtivý většině hezký věci..

.

.

.

.

...mě tak napadlo, že kdyby všichni zapálení diskutéři (věřim tomu, že ty maminy, co projevujou radost nad mrtvejma dětma uprchlíků, se rozněžňujou nad svejma ratolestma a možná jim starej dal kytku naposled na svatbě) přestali ve velkym vstřebávat dávky strachu, který jim servírujou oblíbený servery a televize, a zaměřili se spíš na momenty, který nám roztahujou ústní koutky směrem k uším, bylo by kapku líp, co?

Dobrý na tom je, že kvůli nim nemusej stát frontu u pokladny ani studovat slevový letáky, můžou si je nastavit nebo vyvolat sami.... a jsou ZADARMO!

Stardance vs TRX, Tae-bo a Jumping

Začaly tréninky soutěžních dvojic ve Stardance a s kolegou Ondrou pilně mapujeme pokroky známejch osobností. Řeknu vám, smekám klobouček před každým, kdo kývl na účast, aby se o pár týdnů později potil ve zkušebně při snaze držet tělo podle pokynů svých tanečních partnerů a tak, jak vyžadují pravidla – vypnout prsa, zatáhnout břicho, ramena dozadu a dolů, rozepjatý ruce, záklon, držet si pozici, do toho pro většinu absolutně neznámý kroky...jo a taky úúúúsměv! A bacha na ty záda, a teď uvolni kyčle a tenhle krok pravou dopředu, ne levou dozadu...drž rovný záda a záklon.....a teď švihni nohou dozadu.......

Sedím nebo stojím vedle kameramana, který zaznamenává trénink, šeptem se dohadujeme o kompozici a úhlech záběru, v duchu si sumíruju, co u téhle dvojice už mám natočený, píšu si poznámky, abych nezapomněla, na co se příště zeptat, s úžasem sleduju, kam kdo od posledního tréninku pokročil...a směju se, když zvukař Láďa se sluchátky na uších bezděčně vysouvá nohy podle povelů tanečních profíků.

Doma, taky se sluchátky na uších, skriptím natočené a směju se znova – některý repliky osobností, snažících se tančit nikoli, jako by je kousla tarantule, jsou vážně skvostný! A znovu si uvědomuju, jak těžký je učit se něco, co jste nikdy předtím nedělali.

O tom totiž taky něco vím....

Když jsem vloni na podzim začínala cvičit, při masírování bolavejch svalů jsem se utěšovala v tom, že příští rok v létě se tomu – samozřejmě vysportovaná, ohebná jak prut a vychrtlá jak chrt – budu jen smát. HA HA HA! Přibrala jsem 9 kilo svalový hmoty, při jumpingu nebo kardio běhání u třmenů TRX zamračeně sleduju poskakující břicho, pokud teda vůbec mám kapacitu sledovat cokoli jinýho, než svý nohy, který se zvedaj v ďábelskym rytmu songů Horkýže slíže nebo trance. Zatínám zuby při tae-bo, kdy se snažím balancovat v podřepu na špičkách, poskakovat do strany a dělat pěstičkou výpady s dopínat, dopííííínaaaat ty svaly, Jarko! A nahlas počítat, držet zatažený břicho, ramena dozadu a dolů.....

No jasněěě......

Možná mám výhodu v tom, že cvičim dýl, ale „moji“ VIP tanečníci se vlastně musejí cítit veeelmi podobně! Jedinej rozdíl mezi námi je ten, že nemám za zády kameru a Jarku s notýskem, nikdo se mě neptá, jak jsem se cítila při pokusu o up and down planking na 30sec, proč jsem si pořídila na cvičení ty spidermanovský legíny z MMA shopu...a nikdy nebudu předvádět svý pokroky v přímym přenosu v telce a s napětím čekat, jak výsledky mé tvrdé dřiny ocení porota a diváci.

Takže až na nějaký ty drobnosti jsme na tom vlastně podobně, a já se rozhodla, že od září ještě přitvrdím, abych se dokopala k viditelnýmu pokroku krom toho, že se dobře cítím.... a až bude, ukážu ho!

Heh, hlavou mi lítaj patetický výkřiky jako „Spřízněni volbou“ a tak podobně, ale o tom to není, to dá rozum.

Prostě pracuji jako součást veeelkýho týmu Stardance, jsem na to hrdá a neskutečně mě to baví. A nám všem držím palce – tanečním párům, ať dojdou nejdál....a sobě, ať se nám s klukama a holkama podaří natočit krásný materiály, po jejichž shlídnutí si neřeknete nic menšího, než „Wow, ten/ta je ale sakra dobrej/dobrá, budu fandit.“

a teď pardon, klušu na taebo a pak mě čeká natáčení...a pokaždý, když někdo z VIPek zavtipkuje na téma „nezafixoval jsem si ani základní kroky,“ vzpomenu si na sebe a svý snažení na třmenech, trampolíně nebo podložce...a vyšlu k němu povzbudivý tichý „kdybys věděl, jak ti rozumím, ale dáš to!“

Tak ahój a držte palce mně i jim.

Jak se fickuje na Vysočině

„Potřebuju obalit nějaký sejry a řízkyyy...!!!“ houkne P. od sporáku a já opláchnu obrovskej kastrol a mažu vedle obalovat. Nemám to ráda, a když obaluju už asi padesátej sýr, cítím k němu docela upřímnou nenávist. Kouknu na hodiny na stěně. Tři odpoledne. Hm. Jsem tu od 8 od rána a minimálně do desíti budu střídavě mýt kastroly, pánve, oplachovat talíře, rovnat je do myčky, vyndavat z myčky a rovnat na místo, leštit příbory, utírat pracovní plochy, zamaštěný od oleje nebo od zbytků krájený cibule, paprik, salátu, strouhanky, vajíček...........................

Tři dny absolutní mazec, přátelé!

Což berte jako konstataci, nikoli jako nářek. Než se rozjede natáčení do Stardance (což bude též mazec, byť při něm nebudu mít vyhozený obratle z tahání těžkejch hrnců), mám volno, a proč si nehodit brigádu jako ficka v kuchyni? Peníze jsou potřeba a práce nesmrdí. Navíc, než sedět na prdeli a brečet, že nemám na jídlo a cigára, je lepší makat, ne...?

A tak jsem přisedla k milovanému P do auta a odfrčela směr Vysočina, motorest, pokojíček v podkroví...a kuchyně, kde je rušno, hlučno, horkej vzduch, prudký vtipy a práce jak na kostele (což vlastně nevím, co přesně znamená, ale vzhledem k tomu, že se to používá v souvislosti s vyjádřením „práce je mnoho,“ předpokládám, že je to takhle správně).

Úderem osmý ranní už stojím, v čerstvě ušmiknutých džínách nad kolena a starym tílku, který si u mě zapomněl jeden kluk, sehnutá u dřezu a drbu ohromný kastroly – nejhorší je připečenej guláš, přichycený kusy knedlíků a vůbec nejstrašnější je připálený zelí!!!! Ledva je dodrbáno, musím oloupat kýbl brambor...nejsou nahoře, takže šup šup dolů do skladu, najít pytel, zjistit, že pokud jej budu chtít vynést, pravděpodobně si zlomím páteř, takže nahoru pro kýbl, frrr dolů, odsypat potřebný množství, vytáhnout ho nahoru, sednout a loupat.......

...a průběžně vstávat od loupání a obalovat sejry, řízky, stáhnout špinavý talíře, seškrábnout z nich zbytky, přibory hodit do kýble s horkou vordou, talíře narovnat do nosiče, opláchnout a šoupnout do myčky, sebrat ze sporáku další čtyři pánve, opláchnout ve vařící vodě s jarem, opatrně odstranit zbytky rokfóru a smetany, nakrájet cibuli......

Furt se něco děje a čas letí jak splašenej.

V pátek se tu ožral pan majitel, stáhnul s sebou i pinglici, takže s P sedíme venku, sledujeme, jak partička u stolu práská tequilou o stůl a se šíleným řevem a v šílenym tempu do sebe během hodiny nalijou asi dvě lahve tequily, já ucucávám zelenou a ostřížím zrakem sleduju kasírtašku, kterou pan majitel střídavě používá jako mobil, vějíř, basebalovou pálku či fotbalovej míč...ve správnym okamžiku ji P sebere a schová a já jdu skásnout partičku navzdory tomu, že na mě pan majitel cosi mumlá od slunečníku, na jehož tyči předvádí svůj vlastní styl pole dance.... Někdy ve tři ráno se nám podaří od sebe oddělit vilného majitele a hihňající se číšnici, jdu vysypat koš, přetékající tequilou, vajgly a bordelem a když nám do obličeje pšoukne smrádek z výfuku auta, odvážejícího číšnici k rodině a nahoře bouchnou dveře pokoje, kam P dostrkal bezvládného majitele, skopávám ze sebe špinavý hadry a jdu do sprchy. Za 4 hodiny mám nástup do kuchyně, páč vedle standardní přípravy musíme odbavit dalších 130 obědů pro externího klienta.

V sobotu je krušno a rušno: lidi přitékaj do hospody a na venkovní terasu jak rozvodněná Vltava do Karlína, P kmitá jako šílenej a my s kolegyní Maruškou obstaráváme support. Guláše, smažáky, kuřecí rolky, hranolky, hranolkyyyy........ panebože, kterej vůl si dává v tomhle pekelnym vedru smažený jídlo???? Kape mi z čela, obočí, vlasů a připadám si jako robot, nastavený na mood „memysli, běhej, krájej, drhni, stírej, nos....rychle, rychle, rychleeeeee....!“

Někdy po třetí odpoledne nápor ustane a já si jdu pro zmrzlinu. Mají vanilkovou, mňam!

„Mladá paní, nechcete si k nám na chviličku přisednout a osvěžit se nezávaznou konverzací?“ volá na mě trojice cyklistů seniorů, sedící na lavici u stánku se zmrzlinou. Přikývnu a posadím se k nim. Ten nejbližší se ke mně s úsměvem nakloní: „Máme na vás první neodbytný dotaz – jste zadaná?“ Rychle ulíznu zmrzlinu, která v tom šílenym vedru taje a přikývnu: „Jsem zadaná....a tím zřejmě náš nezávazný tetralog končí, což?“ Pán se uchechtne a ten prostřední zavrtí hlavou: „To my jen tak, aby bylo jasno, víte? Ale vy nebudete zdejší, že ne?“ Chvíli si povídáme, kdo je odkud, co bych jim doporučila za lehké jídlo a jestli jsem tu spokojená (jsem!)..a ten třetí šibalsky přimhouří oči a praví: „Jsme si s klukama říkali, že bejt tak o třicet, možná čtyřicet roků mladší, promptně bychom tomu vašemu příteli nasadili parůžky!“ Málem si rozprsknu zbytky zmrzliny na umaštěný tílko, když ho prostřední senior suše doplní a završí tak téma: „Jeden po druhém, samozřejmě...najednou bychom to asi nezvládli.“

Plesk! Sbírám oplatku z vanilkový loužičky a bublám smíchy: „Pánové, já bych to najednou taky nezvládla, to mi věřte...“ a ten na kraji mi pohrozí v úsměvu prstem: „No vy budete taky pěkná šibalka, zdá se mi!“ a smějeme se všichni. Obloha je úplně modrá a na malou chvíli se zastaví čas. Sedíme a říkáme si, že je nám teď krásně, než krajní cyklista zakašle a řekne: „No klucí, čas se zvednout a popojet...děkujeme vám za tu přínosnou konverzaci madam a zase příště nashle!“ Děkuji jim též a dobrá nálada se mě drží až do noci, kdy s Maruškou rovnáme hrnce do šišatý pyramidy na obrovský polici a já spokojeně přehlížím kýble s naloupanou cibulí, bramborami, vyleštěnou kuchyň...a jdu padnout do postele. Na prasáka, neb na sprchu nemám čas, zavíraj se mi totiž oči a ochabujou končetiny, jen tak tak dolezu do pokojíčku......

Neděle je docela klidná, takže stihnu všechno potřebný i pět porcí zmrzliny (lesní plody od konkurence a naší vanilkovou, malinovou, míchanou a oříškovou). Maruška přivezla mátu a meduňku ze zahrádky, a tak máme obrovskej džbán domácí bylinkový limonády, abychom přežili to vedro. Leštím příbory a sleduju přes okno slévače Norberta, kterej sedí na zahrádce od osmi od rána, udatně upíjí jedno pivo za druhým a každýmu, kdo je ochotnej poslouchat, vypráví o svým těžkym životě a nový známosti ze serveru stěstí.cz. V deset večer se chystám odplížit do podkroví, ale přijíždí servírka Lucie, která měla dneska volno, a že prej musíme do Chotěboře na nádržku, páč je tam super diskotéka, na kterou se přes facebook přihlásilo tisíc lidí! Vidím, jak se K rozsvěcujou jiskřičky v očích, kouká na mě a „Jaru, to pojedem, ne? Stejně sme chtěli někam na kafe...“ Nemůžu odmítnout, takže vyběhnu jak srnka nahoru do sprchy, bleskově smyju pot, omastek, strouhanku, mouku, zrníčka papriky a zbytky cibule z těla, spláchnu totéž i z vlasů, nahodím diskotékovej outfit = volný tepláky, triko a kecky namísto žabek....a jedéééém!!!

Někdy po půlnoci odcházíme a na zdvořilej dotaz výběrčích vstupnýho „Tak co, líbilo?“ odpovídá K: „No hele, bylo to strašný a tahle parta dýdžejů asi nejhorší, jakou sem kdy zažil, ale dík“ a jedeme spát.

Uléhám do postele, poslouchám zurčení vody v koupelně, kde si K zpívá „It's my life“ od Bon Joviho a blaženě konstatuju, že brigáda skončila. Bolí mě v kříži, píchá mě v rameni, nevidím si kotníky u nohou, cuká mi v těle, ale dala jsem to!

P.S. Následující den na mě pracuje cca 4 hodiny léčitelka, masérka a fyzioterapeutka Míša. Po zjištění, co všechno mám zablokované a proč, mě jímá hrůza, ale společnejma silama vše postupně napravujem, já jen držím, správně dýchám, uvolňuju nebo napínám končetiny dle příkazů.......a veškerá bolest odchází, zaplavuje mě vlna blaženosti.....a začíná mi téct z nosu, což je prý důsledek odbloknutí, takže zdravím srdečně z gauče, kde ležím, smrkám, opatrně oťukávám odřenej nos kapesníčkama z DéMka s měsíčkovym balzámem...........a zejtra zas frčim na Vysočinu vstříc kastrolům a podnětnejm řečem, tak zatím ahój!

I Am A River

Jak si tu tak sedím, čekám, až mi zaschnou čerstvě nalakovaný nehty u nohou a do toho hřmí songy The Royal Blood, napadlo mě, jakej je v mym případě recept na štěstí... Teda, nemyslím tím nějaký konstantní štěstí, vykřikovaný do světa prostřednictvím extaktických všeobjímajících výkřiků... Myslim takovou tu tichou spokojenost přítomnýho okamžiku.

Vedla k ní dlouhá cesta....a je mi jasný, že zdaleka neskončila!

Vezměte jednu přinasranou a nespokojenou jarku, flákněte jí přes držku něčím jako hodně starym a hojně používanym hadrem na nádobí (takovej ten smradlavej slizkej, pfuj), ve kterym jsou cítit smrdutý zbytky póz, tak zlehka vynášených v oblacích voňavýho cigaretovýho kouře a čerstvý kávy přes pusu, namalovanou rudou rtěnkou; zakyslejch, protože nesplněnejch snů, očekávání a tužeb, nepřiznanejch - a o to víc páchnoucích - strachů, natěsnanejch do šedočernejch vrstev někde dole uvnitř sebe, navenek projevovanejch jako sžíravě sebeironický a leckdy i vtipný bonmoty anebo převrácenejch do mentorskejch pseudomouder; nastavte týdle kikině zrcadlo, ve kterym se uvidí....a bude se dávit klokotavejma vzlykama před svym odrazem, v němž se ztrácej kontury opravdovosti a po obličeji pomalu a těžce stéká všechno uvedený, dlouze odkapává na nahý ramena.....

A pak nechte tu oslizlou vyděšenou osobu, aby sebe sama postupně balila do plátna slibů, doprovázených uklidňujícím úsměvem a vyvolávajících pocit zdánlivýho bezpečí, sledujte, jak se holka důkladně obaluje jak mumie do proužků pomyslnejch jistot, jak si staví ze špejlí základy katedrálky, údajnej novej začátek samejch krásnejch věcí, příslibů, snů.....vyčkejte pár dnů, až se tahle osoba kapku zklidní....a pak ji vrhněte s razancí Heleny Fibingerový při vrhu koulí přímo do středu rozbouřený řeky událostí, v jejímž víru se nedá předpovědět, co se stane v příštích vteřinách natož hodinách...nechte ji bezmocně se plácat ve špinavejch vlnách a vyděšeně uhýbat před jejich hřebeny, pleskajícími jí o hlavu ohnilými torzy někdejších vztahů, troskami nadějí a ostrejma střepama hnusnejch slov.....nechte jí bát se, křičet, brečet...... a sledujte, jak se z ní odmotávají mokrý a špinavě zašedlý pruhy plátna, jak voda odnáší rozlámaný špejle někam do ztracena, jak se holka v tom víru točí jak čamrda, nechte jí se zalykat strachem i odporem, nechte jí bublavě vykřikovat o pomoc a foukněte do tý vody pořádnej vítr, ať to má grády...húúúÚÚúúúúÚÚÚÚúúúúúÚÚÚ!

Mno. Pardon, trošku jsem se nechala unýst...

Každopádně, něco podobnýho se mi stalo a musim doplnit, že ledva se mi povedlo z tý smršti vystoupit, na břehu na mě čekala parta hodně nasranejch zlovlků, vyštěkávajících mi do tváře moje vlastní závazky, který je nutno plnit, jinak budu roztrhána na kusy a poté fidloprcičky (jo. Vogoni v tý vodě byli taky – pokaždý, když jsem se krátce nadechla k dalšímu pokusu se z něj dostat, připlul celej sbor a huhňavě mi recitoval svoje strašlivý básně).

No hele, nebudu dělat hrdinku, málem jsem se z toho posrala, ale konec dobrej, všecko dobrý.

Pomohlo mi k tomu něco, čeho jsem měla v minulosti kolikrát plnou hubu (a k tomu projasněnej ezoterickej pohled a výraz mentorky), ale byly to jenom slova a pózy.

Já to všecko prostě přijmula. Nic víc. Nastala taková ta chvíle, kdy vám to hučí, ječí, pleská, praská a práská a sviští kolem uší, vy se chvílema litujete, chvílema byste řvali a zvraceli zároveň, strach vám stahuje nejen půlky, ale i krk, sem tam zařvete nadávky a obvinění těm, co se na tý hrůze určitě podíleli...a pak uprostřed tý smršti rozhodíte rukama a zařvete do toho rachotu: „Tak jo, kurva! Dobře dobře, beru to, přijímám to...sakra jasně, je to moje a nikoho jinýho, ok ok, nezměnim to, nic s tim nenadělám, BERU TO!“ A pak se nadechnete, zavřete oči a necháte to všecko bejt.

Neexistuje nikdo jinej, než vy, splývající v těch rozbouřenejch vlnách, necháte sebou projít všecky ty kusy a střepy a pocity zmaru, nespravedlnosti, smutku, pomyslně jim zamáváte a zapomenete na ně, protože se soustředíte jen na to, abyste dýchali a byli, existovali...a uvědomovali si to.

A teprve pak se věci rozhejbou: Voda se ztiší a dovolí vám vystoupit na příjemnym ostrově, kde na sluníčku oschnete, vzpamatujete se....a pak se ozvou lidi, od kterých byste to nečekali i ti, od kterých se to čekat dá (ale jen v duchu), někdo vám podá pomocnou ruku, pomůže vám na nohy, nabídne střechu nad hlavou, jinou pomoc...a vy, zprvu nejistě a třaslavě, vykročíte. Úplně jinudy, než jste ještě tehdy před tou smrští zamýšleli, ale to už není důležitý. Prostě jdete a neteoretizujete, neanalyzujete......a možná poprvý v životě jen jdete a pozorujete...a cítíte něco jako pokoru před tím, co se děje a jak to funguje.
.

.

.


A taky úžas.

.

.

.

.

.

Kdyby mi někdy vloni touhle dobou někdo řekl, co mě čeká, vrtěla bych hlavou a myslela si něco o pošahanejch bláznech. No a hele, odříkanýho chleba největší krajíc.. A mezi náma, chutná sakra dobře!

.

.

.

.
Takže děkuju moc všem, co tohle rozhejbali nebo ztišili.

.

.

.

.

Tak. Lak doschnul, ještě si musim sbalit kuférek, páč po dvouhodinovym tréninku ujíždím na pár dnů pryč, do lesů, k rybníku....a makat do kuchyně jednoho úžasnýho motorestu, kde mají vynikající vanilkovou zmrzlinu a kde se vedou řeči se slévači, který se tu stavujou na jedno pito před směnou a pár piv po ní.

.

.

.

.

Jen jsem chtěla říct (poněkud epicky, jako dycky), že jsem zase tady a budu sem psát svý postřehy a různý kravinky a tak. No a teď mi tu hrajou FF a myslim, že tenhle song se sem docela hodí. Mimochodem, jeden z nejkrásnějších, jaký jsem kdy slyšela, hele:

Rozhovor na digizone 2. část

Druhá část placenýho rozhovoru, který vyšel včera tady

Pokračování rozhovoru s Jarkou Sedláčkovou, tentokrát více o veřejnoprávnosti, dvou působeních v České televizi, odborech, stávkách a rocku.

Druhá část rozhovoru s Jarkou Sedláčkovou, guru televizního self promotion, exkluzivně pro digizone.cz

A jak to bylo v České televizi? Jaké pro tebe bylo přestoupit do veřejnoprávní televize?

V České televizi jsem pracovala dvakrát. Poprvé to bylo v letech 2000 – 2001, kdy jsem byla vedoucí PR a promotion, tzn. na úrovni ředitele (v ČT mají úrovně řízení - od jedničky po trojku. Já byla ta jednička). Do toho spadala spousta věcí a s odstupem času uznávám, že jsem si ukousla tak obrovský kus koláče, že jsem se málem udusila, protože ten rok vydal za deset let práce kdekoli jinde. PR, self, produkce, edice ČT, festival Zlatá Praha, internet, teletext, zahraniční vztahy, tiskové oddělení a tiskový mluvčí. To všechno spadalo do mé práce „vedoucí“. Bylo toho moc. A já jsem tam málem umřela. Byla jsem v práci furt, bylo to mé jediné kostýmkové období.

Jasně, že kostýmek. Vždyť jsi byla součástí věci veřejné... 

Česká televize pro mě znamenala a znamená neskutečný fenomén a taky musím říct, že to byla první televize, jejímaž chodbama jsem kráčela se sklopenýma ušima. Pokora tam byla. Je to přece jen první televize, která u nás kdy byla. A současně jsem byla vděčná za 6letý trénink na Nově, protože jsem se těšila na to, že budu moct praktikovat to, co jsem se naučila jinde. A to jsem se přepočítala, ale netušila jsem to...

Přepočítala ses v čem? Zase jiný druh „korporátu“?

ČT má něco, co nemá žádná jiná televize v téhle zemi. Dualita – negativní i pozitivní. Pozitivní jsou tam lidi, co mají empirii desetiletí, zkušenost, cit, před nimiž smekáš klobouk. Jsou tam lidi, kterým je 70 let, a mají co říct. Uvědomíš si sama svou nevzdělanost. A taky neskutečnej archív – to je fakt národní poklad, unikátní materiály, záznamy mistrovských děl, hereckých výkonů.... Tohle jinde není.

A pak je tu ta negativní stránka. Narazíš na to, že ti 70 % lidí řekne: „Ale proč bychom to měli dělat takhle, když to dělám od roku 76 tak a funguje to? A kdo vlastně jste? O generaci mladší, bez zkušeností, abyste mi tady radila?“

Jak ses vlastně do ČT dostala?

Po odchodu z Novy jsem pracovala pro jednoho Italoněmce, majitele luxusního restaurantu.... Velká silvestrovská event po celém Střeleckém ostrově, nafukovací palmy, tanečnice, cirkusový stany s kapelama, světovej catering..... čtyři měsíce tvrdý práce asi 10ti lidí, frajer ve finále nikomu nezaplatil ani korunu a zdrhnul do Toskánska. Tak jsem to rozdýchala a šla se poprvé v životě přihlásit na pracák. Když paní pracáková viděla moje potvrzení o příjmu za poslední rok, z Novy, což bylo 120tisíc, málem omdlela. Psal se leden 2000 a já si to vůbec neuvědomovala. Víš, já pořád pracovala, ani jsem si ty prachy neužila, nevnímala jsem, že je to vlastně strašný bohatství. Díky tomu jsem mohla finančně pomoct celý rodině, kamarádům, ale sama jsem z toho moc neměla (kromě kabelky Prada, ze který mi nějaká bestie na jednom mejdanu vyřízla logo a botiček Escada, ze kterejch mi moje fenka vyrobila zdravotnický sandály :-)) No...dostala jsem podporu asi 8tisíc a najednou mi volá ex kolega z Novy Václav Čapek, v té době programový ředitel ČT. Vyhlašovali výběrové řízení na šéfa PR a chtěl, abych se přihlásila. Tak jsem se s těmi papíry z pracáku přihlásila, aniž bych tušila, jak velký to je. Ve výběrovém řízení bylo asi 24 chlapů a já. Postoupila jsem do druhého kola, kde jsme byli třeba tři a pak jsem jednoho večera seděla u kamarádky, hardcorové zpěvačky, vyprávěly jsme si historky z koncerů, pily víno z lahve. Do toho mi zazvonil telefon, a tajemník generálního ředitele mi sdělil, že jsem vyhrála výběrové řízení a v pondělí nastupuji do práce. A já jsem s tou flaškou v ruce začala strašně skákat na gauči a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.... Měla jsem obrovskou radost, protože jsem to nečekala.

Vraťme se ale k té negativitě. Co pro tebe bylo na ČT negativní?

Narazila jsem na tu stěnu lidí, kteří věnují neskutečně času tomu, aby ti dokázali, že něco nejde. A to byl pro mně po Nově velmi tvrdý náraz. Byla jsem vytrénovaná na hledání řešení, na přímočarý cesty, spolupráci... Tady to bylo jiný, nad vším se mudrovalo, převracelo se to ze všech stran, nekonečný porady, nedůvěra, hry....naučila jsem se říkat: „Respektuju, jak jste to dělali 25 let, ten způsob není špatnej, ale měla jsem to štěstí, že jsem pracovala i v jiné televizi, kde jsme tytéž věci dělali v polovičním počtu a za poloviční dobu, protože jsme našli jiný způsob.“ A myslela jsem, že na kouzelný slovíčko „efektivita“ musí lidi slyšet! V ČT byly v tu dobu strašlivě silný odbory, svou reorganizaci jsem jim musela odprezentovat, vysvětlit, proč propouštět, vyargumentovat, zvláštní věc. Víš, na Nově jsem kdysi zakládala odborovou organizaci, z úplně jiných důvodů... kdyby to věděl dnešní provozní ředitel ČT, myslím, že bych tam asi ani nikdy nedělala. Dnes je to pro mě absurdní. To nevymyslíš....

Co byl tvůj úkol ve veřejnoprávní televizi?

Měla jsem vlastně tři měsíce na to si vyhodnotit, jak to v tom úseku vypadá a nastavit to líp, to znamená napsat a obhájit před vedením koncept a plán reorganizace. Přebírala jsem PR po Renatě Elhenické, ale i další oddělení. Byl to pro mě vlastně neznámý model, protože na Nově byla organizační struktura jiná, o to víc jsem to brala jako výzvu: Buď sukces, nebo průser. Ve finále jsem byla hlavou jednoho velkýho úseku, a byla to pro mne asi nejtěžší etapa mého profesního života. ČT je FAKT VELKÁ. Několikrát jsem tam zabloudila, jednou jsem se v podzemních chodbách rozbrečela, myslela jsem, že tam narazím na kostřičky mých předchůdců, co sem taky kdysi zabloudili a nikdo je nenašel. Mě naštěstí zachránil a odvezl nějaký dobrák na ještěrce....  Takže ten můj budoucí úsek byl rozlezlej po ploše asi 5 km2, a já tři měsíce chodila s notýskem v ruce, nakukovala do kanceláří svých současných i budoucích podřízených a zjišťovala, co a jak dělají. Lidé si tam normálně dělali bokem soukromý kšefty! Jakkoli říkám, že nesnáším korporáty, pro mě to bylo nemyslitelný – vždycky jsem měla tolik práce, že na tohle nebyl čas ani pomyšlení, pominu-li nějakou etiku zaměstnance... A tady mi jeden pan referent s milým úsměvem řekl, že to tak dělají všichni, přeci. A já jen „Aha,“ a do notýsku jsem si udělala u jeho jména křížek .

A jak se reorganizace povedla?

No, po 3 měsících jsem měla připravený a schválený plán reorganizace. Bylo to celkem sedm oddělení nového úseku PR&Promotion. Mělo to tu výhodu, že když se například dělala kampaň na olympiádu, se sedmi šéfy sedmi oddělení jsme jeli v jedné vlně. Takže jazyk kampaně, barvy, tvary, vše se prolnulo. Nejen obrazovkou, ale i internetem, teletextem a lidi dostávali informace z jednoho zdroje. Všichni jsme postupovali stejně, navazovali na sebe. To bylo moc fajn, protože jsem měla pocit, že televize mluví jednotným jazykem.

Jak jsi chápala veřejnoprávnost?

Leitmotivem každého mého pracovního dne byla odpověď na otázku, co to vlastně je veřejná služba. A to provázely i spory s mými kolegy. Česká televize má ještě jeden unikát. Kromě standardního peoplemetrového měření jsou to tzv. deníčky, v nichž se jednotlivé pořady hodnotí. A to ČT používala a myslím, že používá dodnes, je to pro ni důležitý aspekt, divácká spokojenost. Takže důležitej faktor při vyhodnocování....

Co jsem netušila, bylo, že se toho o veřejné službě strašně nablábolilo, ale já byla zvyklá na statementy. Prostě říct v jedné větě všechno. A to u veřejnoprávní služby nikdo nedokázal, jednou větou definovat, kdo jako ČT jsme.

Pro mě veřejná služba znamenala, že umíme dané cílové skupině dát jejich pořad a oni budou spokojeni. I kdyby to byl dokument o životní filozofii blanokřídlého hmyzu, určený pro cílovku 5 tisíc milovníků hmyzu. Prostě umění dopravit určitý pořad těm, kteří se na něj rádi podívají, v době, kdy jsou k dispozici. Minoritní i majoritní. Protože na rozdíl od komerčních stanic, televize veřejné služby zasahuje nejen mainstream, ale – a to hlavně – i okraje, minority, někdy/skoro underground. A s ohledem na to se vyhodnocuje share a rating.

Ale ty sama jsi se snažila veřejnoprávnost definovat, ne?

Ano, protože jsem dostala nápad na velkou image kampaň Česká televize je jedinečná, kde jsme divákům prostřednictvím krátkých spotů ukazovali jedinečnost ČT. Kdysi nám Železný řekl: „My na Nově jsme předobrazem toho, co budou dohánět ostatní televize.“ Když jsem si uvědomila, jak dlouho tu ČT je, došlo mi, že tím předobrazem vlastně byla Česká televize, jen to neuměla využít v self promotion, protože jí to vzala v 90. letech Nova. Chtěla jsem to oživit a vymyslela kampaň, která měla divákovi připomenout, že ČT vyrábí a vysílá věci, které žádná jiná televize v téhle zemi nedělá a nemá. Například Večerníček. A tak vzniklo asi 15 spotů.

O veřejnoprávnosti byl i tvůj další nápad, konference, která se nakonec konala, ale jinak... skoro korporátně 

Kromě spotů jsem přišla s nápadem udělat konferenci „ČT: věc veřejná,“ kam pozveme všechny moudré hlavy, kritiky i příznivce ČT a když my sami nejsme schopni veřejnou službu definovat, necháme to definovat je.

Asi 4 měsíce jsem vedle své běžné agendy s kolegou cizelovala budoucí podobu panelových diskusí pro konferenci. Byla jsem na to moc pyšná. Vymysleli jsme i logo - jezdecká socha sv. Václava na Václaváku, ale místo něj bylo na piedestalu logo ČT. Nesla jsem návrh i s celým příběhem schválit na kolegium a netušila jsem, co se bude dít.

Logo nebylo schváleno?

Nebylo, navíc dva dny před konferencí jsem se zhroutila a odvezli mě na neurologii do Motola, nemohla jsem chodit, tekla mi krev z uší, pusy, nekontrolovatelně jsem se hihňala, nebo zvracela a nešlo s tím nic dělat. Ukázalo se, že to bylo celkové selhání organismu a malá mozková příhoda. A doktor mi tehdy řekl: „Když odejdete z Kavčích hor, ony nelehnou popelem, a když budete v tomhle tempu pokračovat, umřete“.

Takže jsi odešla ze zdravotních důvodů?

Ono to bylo trochu složitější. V tu dobu totiž v ČT vypukla tzv. revoluce o svobodu slova. Já byla pár dní v nemocnici, Rada ČT odvolala Dušana Chmelíčka, místo něj nominovali Jiřího Hodače a ve zpravodajství a pak postupně v celé ČT vypuklo vzbouření na vsi.

Bylo to pro mě těžké a neuvěřitelně rychlé období, které trvalo 3-4 měsíce. Pamatuju si fragmenty situací, svoje kolegy, víš, jak jsem říkala, že charaktery vždy vylézají v krizové situaci? Tak tady to bylo extrémní. Proběhla konference i kampaň, ale s logem ve tvaru modrého čtverečku. V kontextu toho následného dění docela škoda.... :-)

Řekni nám víc o revoluci za svobodu slova.

Jednou před Vánoci jsem seděla v kanclu a říkala si, že to tak dál nejde. Management televize cítil, že je ohroženej, takže půlka je nemocná a druhá půlka čeká, jak to dopadne a dělá, že tam vlastně není. A já dostala nápad. Jako členka managamentu ČT jsem měla právo svolat mimořádnou schůzku. Navrhovala jsem resumé – jako management požádáme pana Hodače, aby odstoupil z postu generálního ředitele ČT. Radě ČT navrhneme jméno prozatímního ředitele, než proběhne regulérní výběrové řízení na nového generálního. Napadl mě Ladislav Paluska, tehdejší finanční ředitel, byl respektovaný a zdálo se, že přijatelný pro všechny strany, tedy radu ČT, zpravodajství, odbory, aktivisty. To byly moje nápady a já si po cestě do budovy OTN připadla, jako když jdu vyjednávat do hor, kde sídlí partyzánská buňka a já nevím, jestli mě nezastřelí hned u vchodu. Přednesla jsem návrh, ten byl přijat. Možná někde existuje záznam, protože všude byly kamery, oslepovala mě světla, klepaly se mi ruce i hlas. Seděla jsem mezi Janem Krausem a jedním producentem a čekala jsem, že se Kraus otočí a napálí mě pěstí do obličeje. Všichni byli takoví sveřepí, nebyl tam žádný prostor pro humor nebo nadhled, teď to byla revoluce, a to je vážná věc! .

Splnilo se to, co jste chtěli?

Mimořádné zasedání kolegia jsem svolala na další den, ale byli jsme tam jen 3 z 12. A pro hlasování jsme potřebovali nadpoloviční většinu. Takže neschopní usnášení.

Jen jsme se tak na sebe dívali a já se v ten moment rozhodla, že skončím. Nemůžu být ve vedení televize, kde se manažeři ani neumí sejit nebo mít názor, schovávají se, jsou jakoby nemocní, nechtějí se do věcí plést. Ten den jsem rezignovala.

Ale rezignace neznamenala opuštění televize, ne? Navíc jsi byla jedním z manažerů, tak jak to vedení řešilo?

Napsala jsem rezignační dopis a nesla ho řediteli osobně. No a u něj v předpokoji jsem uviděla Janu Bobošíkovou s manželem. Generální ředitel mi ji představil jako novou ředitelku zpravodajství. Nedělala jsem v ČT dlouho, ale věděla jsem, že Bobošíková neodešla ze zpravodajství úplně v dobrém a rychle mi docházelo, co asi udělá, když se sem vrátí jako šéfka... To byla další věc, kterou jsem neskousla.

Řekla jsem Hodačovi, aby odstoupil, normálně lidsky jsem ho varovala. Nešlo mi o pozici nebo budoucnost, měla jsem jasno. Ale jeho mi bylo líto, z jeho reakce bylo jasné, že odejít nehodlá, protože nemůže. Mluvil se mnou, třásl se, v očích měl strach a mně přišlo, že je někým řízený, ale nemělo smysl se ho ptát. Nevím dodnes, kdo za tím stál...a možná se to už nedozvím.

A byla jsi dál vedoucí PR a promotion?

Ne, ten den jsem odstoupila z pozice vedoucí PR a promotion, ale dál byla zaměstnancem ČT. Podle pravidel HR jsem vlastně neměla patřičné vzdělání (to voříšci z ulice a selfmadewomanky nemají), takže mi nabídli náhradní místo pracovnice v rozmnožovně. :-)

Hahahahaha.... Aha, takže jsi televizi opouštěla z rozmnožovny?

Ne tak docela. V televizi se to pořád mlelo, politici ve spacákách, shromáždění před budovou OTN..no a my, taková buňka v Divadle Na zábradlí, zorganizovali dvě demonstrace na Václaváku, kde jsem mimo jiné pořád viděla to nikdy nerealizované logo ČT na podstavci... a pak Rada ČT zvolila Jiřího Balvína do čela ČT a ten mě vyrazil.

Byla to hezká situace, protože jsem se s panem Balvínem tváří v tvář sešla do té doby jen jednou, na zasedání „Velké Rady“, kde byl jako poradce Ivana Langera a mně připadal jako divnej týpek. Nahlas jsem tehdy utrousila cosi o podezřelých lidech s malou hlavou a velkými ambicemi a rok se s rokem sešel, viď....a já byla „malou hlavou“ vyhozena a dostala zákaz vstupu do budovy.

A co tvoje druhé a „zatím“ poslední působení v České televizi?

To bylo teď, od roku 2012 do 30. listopadu loňského roku, ale fyzicky jsem tam vlastně už od října nebyla, protože jsem opět dostala zákaz vstupu do budovy. Tedy, vstup jen v době oběda, jinak kartička nefungovala 

Druhé působení bylo o tom pozvednout self. Byl to Petr Dvořák, kdo mě povolal, ačkoli jsme spolu neměli žádnou pracovní zkušenost, a nabídl mi pozici šéfky self promotion. Říkal, že self pracuje na 60 % toho, jak by měl a kde on by ho chtěl mít. A to byl můj úkol.

Počkej, ale pokud vím ty jsi v té době dělala něco úplně jiného...

Já v té době byla manažerka jednoho rockového muzikanta a moc mě to bavilo. Jen mi to neneslo peníze a já potřebovala obživu. Takže tohle hobby jsem si nechala a k tomu jsem nastoupila jako nová šéfka selfu do ČT, která ale už v té době měla 4 vysílací kanály, a později dokonce 6, když přibyly Art a Déčko.

A nastala situace, kdy přicházíš někam, kde to máš pozvednout. Checkneš si lidi, kteří tu práci dělají, a zjistíš, že jsou dobří, žádná parta loserů, kteří nevědí, co mají dělat. Jen neměli do té doby šéfa, který by měl jasno a uměl jim to sdělit. Rozloučila jsem se postupně jen se dvěma lidmi, několik jich přijala, a myslím, že jsou tam ve stejném složení dodnes a fungují skvěle. Doufám, protože byli fakt výborní.

Jak bys hodnotila své první působení ve veřejnoprávní televizi ve srovnání s druhým?

Byla to samozřejmě změna. Česká televize se dobře vyprofilovala právě prostřednictvím 4, potažmo 6 kanálů a self byl snadnější, čitelnější, protože co vysílací kanál, to brand. Měli jsme základní korporátní brand, jako ČT alias Matky televize, a pod ní těch 6 brandů s jasnou profilací. Každý z kanálů má svého výkonného ředitele, programové schéma, cílovku a samozřejmě i design a self.

A do toho já, bez brandových pouček, s intuicí a rozlišovacími schopnostmi, které jsem dostala darem. Vlastně to bylo jednoduché.

Jednoduché? Takže podruhé se ti v selfu ČT pracovalo líp?

Mnohem líp, pominu-li souboje s kreativními producenty, kteří mají jasnou představu o podobě selfu na své projekty, takže se musíš dohadovat nejen s nimi, ale i s tvůrci, a pokoušet se vysvětlit, že škodovka, která vyrábí auta, si na ně taky nedělá reklamní spoty... Že self má status quo a měli by nám více důvěřovat. A taky počáteční vysvětlování kolegům, že dramaturg selfu není kamarádem, terapeutem ani sociálním pracovníkem našich externích kolegů, ale respektovaným zadavatelem, který ví, co chce, a nebojí se to říct, nebo třeba nedostatečnou práci odmítnout a nezaplatit...

Dnes už se nehraje na exkluzivitu, speciálně v tomto oboru. Dříve byl režisér a střihač, dva lidi. Dnes je to promoproducer, jedna osoba. A to leckdy přináší problém: někdo je skvělý střihač, ale nemá režijní přesah, natož aby si napsal text k upoutávce. A jiný je vynikající režisér, ale ne tak technicky zdatný. Další umí „všechno,“ ale je žádaný ve všech televizích, takže na ČT má jeden týden, další stříhá pro Novu, pak pro Barrandov....a ty nemáš prostředky k tomu, abys ho měla prioritně jen u sebe. A do toho víš, že musíš každý měsíc obsadit sedm střižen ve dvousměnném provozu tak, abys zvládla vyrobit (= ustříhat, ozvučit, ografit a vymasterovat) požadovaný penzum upoutávek v té nejvyšší možné kvalitě, chceš na to ty nejlepší, tam, kde je nemáš, de facto nahrazuješ chybějící profesi – režiséra, copywritera, hlídáš grafickou postprodukci, gramatiku..... je to factory se spoustou problémů, který musíš být připravena a schopna řešit. Rychle, efektivně.

A jak se to řeší?

Zadání aka brief, je dneska alfa a omega selfu. Poznala jsem to už na Primě, kde jsem korporát v tomto respektovala. Je to mediaplanning, co dnes všemu předchází. Media planner má informace o pořadu, cílové skupině, o ambici selfu, reach, jaký máme získat. A má čísla, která jsou nemilosrdná. Úloha selfu je upoutat diváka ke sledování pořadu. Takže z mediaplanningu vzejde základní brief, a dramaturg selfu k němu dodá své. A pak je další profese, která na self navazuje, a to je grafika.

Takže je to řetězec madiaplanner – self promotion – grafika...?

Celá léta, a začalo to už na Nově, přes Primu až do ČT, se vede spor, co je víc, jestli self nebo grafika. Grafik si myslí, že i blbou upoutávku povznese skvělou grafikou. Někdy ano, ale já říkám, že je to jen obal, krásná mašlička na dárkovém balíčku, umocnění stylu, ducha, myšlenky – někdy typografií, jindy barvami, filtrem... Je jen forma, ale self je obsah. A tyto dvě složky musejí jít spolu ruku v ruce, jinak se to ukáže na obrazovce.

Lidé spolu musejí spolupracovat. Pokud to tak není, je to v prdeli a je to kámen úrazu na ČT. A je to jen v lidech! Pokud nemůžeš ovlivňovat tyhle složky, nemáš je důsledně pod kontrolou, nemůžeš nést za výsledek 100%ní zodpovědnost. A tam jsem narazila...

Takže zase něco jako korporát? 

Ne tak docela. Spíš jako pošta. Můžeš udělat sebelepší upoutávku a jdeš s ní na grafickou postprodukci a připadáš si jako na přepážce na poště, kam neseš béžovou obálku a chceš na ni korunovou známku s Václavem Havlem. Na poště ale sedí baba a říká, že tam bude známka se Zemanem, ale že ani ta obálka není dobrá, a dáme vám modrou. Ale já chci mou béžovou obálku, protože vím, že ten, pro koho je, ji ocení. Ale baba řekne: „Ne, my to ale takhle neděláme.“ Anebo: „Nemáme čas zkoušet, co je lepší, takže žádná diskuze, bude to modrá se Zemanem a hotovo, nashle.“ A neuděláš nic. Navíc bojuješ s časem! Podle briefu musíš upoutávku vychrlit v danej den, aby měla potřebnou rotaci k oslovení cílové skupiny. Což je role mediaplnningu, ale ty to musíš splnit. A máš přetíženou grafiku, kde art direktor kanálu nemá čas, operátoři makají na jiných projektech, a ty víš, že i když uděláš to nejlepší, může ti to ten druhý dokurvit. Není to často, ale stává se to.

Takže jsi nebyla vlastně ani spokojená s tím, co jinak děláš ráda...

Já se v ČT začala proměňovat. Nebo se po mně spíš chtělo podle korporátního vzorce, aby se ze mně stala dozorkyně, která nepřetržitě kontroluje práci svých podřízených. A tím jsem ztratila svou roli, svou podstatu, jak tomu říkám.

Moji podřízení - nemám to slovo ráda, jsou to prostě kolegové, byť v hierarchii organizace "pode mnou" - věděli, jak mají práci dělat. A já je měla kontrolovat, dávat najevo jistou dávku nedůvěry, trochu šířit strach, motivovat a hrozit. A tím se ti kreativita smrskne na minimum, protože jen naplňuješ brief, respektive kontroluješ, zda byl splněn, píšeš reporty, tabulky pro vyhodnocování efektivity, vymýšlíš měřítka, stanovuješ svý profesní a osobní cíle, prostě jsi korporátní manažerka. No a já jsem spíš leader, roztleskávačka, inspirátorka, idea maker, supervizorka, která ostatní „zafackovává“ do koridoru zadání, ale ráda se nechává překvapit něčím novým, neotřelým, což do korporátního šuplíku prostě nenacpeš.

Výsledná upoutávka je hotová a ve finále je to jen o tom, zda zaujme nebo nezaujme. A to je základ a pro mě i základní spor s korporátem. Pravidla jsou fajn, vzorce jsou fajn, ale je tu i faktor lidské představivosti a lidských rozlišovacích schopností a slovo, za které se v korporátech bičuje do bezvědomí. A to je INTUICE. To byl základní rozdíl mezi chápáním profese self promotion mnou a mých nadřízených. Proto jsem po roce, kdy jsem se pokoušela do vzorce dostat a převzít ho, zjistila, že to nedokážu. To už bych nebyla já, ale paní se vztyčeným ukazovákem, která sune své podřízené tam, kde je korporát chce, podle exaktních pravidel brandu. S vědomě potlačovaným nutkáním tahle pravidla porušovat, posouvat hranice, zkoumat jiný možnosti. A to já dělat nechci. Jsem asi věčnej punkáč :-)

Kdyby možnost dělat v jakékoli z televizí, jakou by sis vybrala?

Jakoukoli, která mi umožní mít tam svůj dream team, protože je to o důvěře, nic jiného.

Takže stavíš kromě intuice hlavně na lidech?

Podívej, na stole máš 30 CV s 30 fotkama. HR z toho vybere 15, ty si s nimi dáš assessment day, ocheckuješ si lidi a nakonec si vybereš citem, protože víš, jaké lidi chceš. Člověka, který se bude umět rozhodnout, přijmout chybu, argumentovat. A taky se nebude bát pouštět se za hranice. Celé je to o tvé schopnosti takové lidi vyčmuchat, oslovit....a udržet. A vzájemná důvěra je podstatná.

Nikdy jsem totiž nezapomněla, jaké to bylo, když jsem byla redaktorka. A když mě Železný jmenoval šéfkou selfu, byla jsem šokovaná a navíc jsem na to neměla ani vzdělání, natož zkušenosti. Železného to nezajímalo, jeho zajímalo, co dělám, jak to dělám, jak přemýšlím. Asi ho bavil můj smysl pro humor a že jdu často hlavou proti zdi, podle něj to zřejmě byly předpoklady pro dobrého leadra. A já mu za to budu do smrti vděčná. Za tu důvěru a možnost se rozvíjet.

Jestli mi Bůh dal nějaký dar, pak jsou to rozlišovací schopnosti nějakého talentu. A souvisí to s tím, co dělám teď. Po odchodu z ČT a asi 12hodinové krizi identity jsem se rozhodla, ze nebudu posílat CV do všech televizi s kreativním postem, že jsem copywritter, idea maker atd... Oni si stejně pomyslí, že jsem fluktuantka. Někteří lidé třeba hledají své místo déle, ale mohou tím samotným hledáním osvěžit i pár profesí, kterýma projdou. Záleží na tom, jací jsou.

A co děláš teď?

Po krizi identity jsem si řekla, že jsem nejen ve světě TV, ale od 14 let i ve světě hudby. No a že ty dva světy prostě propojím. Založila jsem si s kolegyní svoji značku, svůj label. Jsme dvě, proto se jmenujeme TY2. Chceme být něco jako most, kde jsou na jednom břehu kapely v různé fázi své kariéry, a na druhém břehu jsou grafici, designéři, střihači, idea makeři, ale i novináři, lidi, co umí dobře psát, vymýšlet, posouvat. A když přijde kapela nebo zpěvák, spojíme ho s tím druhým břehem. Samy máme bohaté zkušenosti v médiích a když máš s lidmi dobré vztahy, můžeš je kdykoli požádat o pomoc. Bez obálky a koňaku .

Takže hudba, festivaly, koncerty a turné. Zase?

Není to plně tak. Statementem TY2 je „Máme názor a nebojíme se ho říct“. Můžeme jen poradit, nebo udělat PR kolem nějaké akce jako křest alba, klipu, start turné...anebo převzít komplet management, záleží na dohodě.

Dnes, s odstupem, jsem vděčná každému za kritiku nebo něco hnusného, protože i přes prvotní (dneš už spíš vteřinový a interní) šok nebo podráždění vím, že vyřčený/vykonaný zpátky nikdo nevezme. Tak pohodím hlavou a snažím se dokázat, že to tak není. Každá kritika vede k dobré cestě.

A stejně je to i v hudební sféře. Ani tady není situace úplně dobrá. Máme pár kapel, co vyprodávají velké sály. Není jich moc a každá z nich si své postavení tvrdě vydobyla. Step by step. Tak proč nepomoct ostatním, aby tam taky došli? To je to, co mě na tom baví: jdeš krůček po krůčku, věříš tomu, co děláš, protože věříš sama sobě. A to má smysl.

Ovčí babička dovyprávěla a my děkujeme a přejeme TĚMDVĚMA hodně úspěchu.

Kristina Vacková

BOX:

Jaroslava Sedláčková, dříve Hloušková

1993-1999 redaktorka, posléze šéfredaktorka self promotion TV Nova
2000-2001 vedoucí PR&Promotion Česke televize
2004-2006 creative director Prima TV
2007-2009 spoluautorka, režisérka, dramaturg v soukromé firmě (dodávání pořadů "na klíč" - Autosalon, Koko TV, Autoshow, Yachtlife)
2012-2014 vedouci self promotion České televize
2015 TY2 management, booking, strategie, PR a poradenství pro kapely a interprety

v mezidobí vždy freelancer - idea maker, konzultant, copywriter, režisér....

Více o TY2 najdete zde 

Rozhovor na digizone 1 část

Když to vyšlo, namíchlo mě, že to dali jako placenej obsah, tak tady to máte celý.....

Mou nejsilnější stránkou je intuice

„Když si představíš sebe jako holku, máš design - postavu, barvu očí, vlasů, účes, tvar těla a co máš na sobě. A pak promluvíš. A jak mluvíš, vyzařuje z tebe energie. A to je self promotion. Design a self by měli spolu konvenovat.“ Jarka Sedláčková prošla ve své kariéře všemi televizemi. V dobrém i zlém. Její design se hodně změnil, ale její self promotion pořád neuvěřitelně baví.

Rozhovor s Jarkou Sedláčkovou, guru televizního self promotion, exkluzivně pro digizone.cz

Jak se dá vlastně definovat správné self promotion? Jak má vypadat?

Správné self promotion má vypadat tak, že když ho divák zachytí na obrazovce, tak jde a podívá se na ten pořad a je jedno, jak bylo promo uděláno. Co tím myslím je, že skončí film, jdu si udělat kafe a z televize zazní po bloku reklam něco, co mě donutí se na obrazovku podívat...a pak sledovat onen pořad.

Takže nezáleží ani tak na pořadu, na který upoutávka je?

Správné self promo tě upoutá k pořadu, ať už je to dobré psycho, nebo tě jen zaujme krásná ženská . Stane se ale i to, že je pěkný, super spot self promotion, který baví všechny, kdo se na něm podílejí – střihače, postprodukci, grafiky. Všem se to líbí, ale divákům to nic nepřinese. Pak se mluví jen o tom, že to byla hezká upoutávka, ale cílem je, aby se divák podíval na ten pořad, ne aby mi kámoši z oboru říkali, že to byl hustej spot.

Existují ale nějaká pravidla „správného“ self promotion, ne?

Jistě. Self promotion koresponduje s pořadem – s obsahem, žánrem, s target group, pro níž je pořad určený. To jsou zásady, ke kterým jsme se v 90. letech prokopávali metodou pokusu a omylu.

Pamatuješ si tvou první upoutávku?

No jéje! Moje první upoutávka byla na Ghostbusters (Krotitelé duchů, pozn. red.). Bylo to v době, kdy Nova zahajovala své vysílání a upoutávka trvala asi dvě a tři čtvrtě minuty, , a v jejím průběhu jsem prakticky odvyprávěla životopis režiséra Ivana Reitmana a zřejmě i obsah filmu

Budiž nám omluvou, že jsme tehdy o self promotion nevěděli nic, a já jsem si myslela, že to tak má bejt. Ale lidi se na to stejně dívali. Nova byla v té době fenomén a lidi ji milovali. Najednou tu byla televize, která vytahovala americké filmy, které lidé znali z videokazet nebo z vyprávění. I proto si myslím, že dokonce i bez jakékoli upoutávky by se lidi na Ghostbusters dívali stejně.

Kdy tedy přišel zlom a jak? Kdy jsi začala dělat to „dobré“ self promotion?

Myslím si, že tímhle asi naseru docela dost lidí, ale jak o sobě říkám, jsem voříšek z ulice. Jak se potom upevňovaly ty internety (a internetový guru byla Věra Pohlová), stejně tak to bylo i s korporáty (korporátními společnostmi – pozn. Red.)...a smyčka kolem krku se začala zužovat. Přicházeli manažeři kovaní v korporátu a měnili věci. A já jsem kreativec a považuji se za tvůrčího člověka a celý můj dospělý život dělám tuto profesi intuitivně.

Tohle když řeknu, tak mě šéf televize sešvihá španělkou. Všechno to chápu, respektuju, vím, že korporát je vzorec, který si lidé vytvořili, a který se jim v 99,9 % osvědčuje. Ale já jsem na to šla jinak.

Intuitivně?

Vždycky jsem si říkala, komu je pořad určen a snažila jsem se ztotožnit se s divákem. Představit si ho a pokusit se ho chytit. Například pokud děláš promo na Chalupáře, chceš dát lidem nostalgii – ukázat ty skvělé české herce, notoricky známý situace... A i když jsou to filmy, které lidi už viděli tisíckrát, přesně vědí, co od nich čekat a chtějí je znovu a znovu. To je, myslím, specificky česká vlastnost. Koukáme se na filmy znovu a znovu, citujeme je nebo jen pasáže z nich a připomínáme si jednotlivé repliky. Ty kolikrát proniknou do běžný mluvy a nás to baví, milujeme to, co známe a musíš sakra přemýšlet, na co „umotáš“ diváky při upoutávce na něco nového – někde zafunguje slavné jméno, jinde hudba, emoce, dialog.... A to do vzorce nenacpeš, musíš to prostě cítit.

Říkáš specificky česká vlastnost, ale myslíš si tedy, že je u nás self promotion v televizi jiné než v zahraničí?

Asi ne. Teda netroufnu si generalizovat, protože jsem nikdy v zahraničí nežila tak dlouho, abych mohla srovnávat divácké chování. Byl to jen můj dojem. Ale semínko zasadil už doktor Železný, kterého nemůžu nevzpomenout. Scházeli jsme se na programové radě a doktor Vít tehdy nasadil na osmou hodinu večer Sophiinu volbu. A doktor Železný se rozčiloval, proč to tam dal.... A my jsme všichni říkali, že český národ to ocení, je to Styron a je to klasika. Železný se jen pochichtával a říkal, že ve stejnou dobu dává ČT Slunce, seno, jahody. A my se všichni vsadili, že vyhraje Sophiina volba, a že to navíc ještě dotáhneme promem.

Myslím, že vím, co se stalo... 

No jasně, dostali jsme strašně na prdel!  A to i když jsme upoutávku postavili na božské Meryl Streep, emotivním sestřihu a hudbě... No a všichni se šli dívat na Slunce, seno, jahody, který šly už asi třistakrát.

Vsadila jsem se tenkrát asi o pětikilo a byla to pro mně potupa, protože Železný to věděl. A nemyslím si, že by to věděl na základě dlouholetého studování diváckého chování, nebo na základě toho, že by měl k dispozici milion studií nebo srovnávací práce. Ne, klasická intuice.

A to si říkáme, že jsme národ intelektuálů...

Přesně. My žijeme v představě, že Češi jsou vzdělaný národ intelektuálů. Ale já myslím, že jsme spíš jako Němci. Nás nejvíc baví, když někdo na TV obrazovce řekne PRDEL a k tomu je ještě zarudlej a upocenej, plácáme se do kolen a přijde nám to super. A ne že by někdy nebylo. I u nás máme břitké, ostré a chytré věci, ale jsme připosraní. Chtěli bychom být odvážní, mít černý humor, ale v televizi se z toho couvá spíše do roviny „prdel, hahaha,“ anebo aby to bylo ve všech směrech korektní....

No, to je jako v hudbě, kdy nejširší masy oslovuje Kabát.

Jo, je to podobný. Při vší úctě a respektu ke Kabátu....

Máš zkušenosti ze všech televizí. Liší se nějak jejich self promotion?

Když se ohlídnu do toho roku 94 a kouknu na Novu, Primu a ČT, odkud jsem venku teprve od loňského listopadu, postupy jsou stejné, ne-li totožné. A přelívají se lidi, protože dobrých lidí v oboru není taky moc. A navíc ne každý nechává u sebe vyrůst dobré mladé lidi.

A na to jsem nejvíc pyšná, že jsme v 90. letech uzavřeli dohodu s FAMU a do selfu přišli lidé, kteří studovali a přišli ke mně a chtěli si to vyzkoušet. A já si vždy říkala, že tu buď nechají nějakou stopu, otisk anebo ne. Přinesou něco novýho, co by nás, ponořené do svý práce, třeba nenapadlo. A to se taky stávalo a jsem za to moc vděčná. Protože vím, jak je důležité někomu otevřít dveře. Je ti 19, 20, víš, co chceš, ale máš ještě všechno před sebou, potřebuješ si to vyzkoušet, ochutnat....

Udivuje mě, že právě self byl pro tyto studenty atraktivní?

Self je disciplína, která má svá pravidla. A když už nic, naučím se aspoň tu disciplínu. Ne každý se ve 20 začne živit volnou tvorbou a ještě k tomu vydělá na složenky, cestování a všechny radosti. Ale když chci experimentovat a tvořit a nemám finanční back up nebo nejsem rentiérka už od 19, musím si někde vydělat peníze. A tohle atraktivní způsob rozhodně je, vydělám si a ještě se naučím řemeslu. Ne všechno, co se naučím ve škole, jde aplikovat v televizi.

Každý student má ale spíš intelektuální cíle...

Jasně. A dělat průvan je práce každé nastupující generace. Je to potřeba, jinak by se ten zatuchlý vzduch nikdy neoživil. Jinak bychom měli teorii nadnárodní korporátní společnosti a všechny další aplikované teorie.

Byla jsi ty sama ten průvan?

Možná ano. Netroufnu si říci, do jaké míry jsem byla průvanem v ČT. Bylo by jednoduché říkat s odstupem, že kam jsem přišla, tam jsem udělala průvan, ale tak to není. V ČT to navíc zatuchlé nebylo, byly to jen stojaté vody, ale většina lidí, kteří tam pracovali, byli a jsou výborní. Sama jsem byla překvapená.

Když vedeš self, není to jen o tom, že tam aplikuješ svou intuitivní představu selfu, ale pracuješ především s lidmi. Dáš-li jim prostor, lidi rozkvetou a ukážou, co v nich je. Neříkám, že to platí vždycky. Nejsem kouzelná víla, co se lidí dotkne hůlkou a oni se rozjasní. Ale to je to, co tě v manažerských příručkách nenaučí. Základní empatie, vyrůstající z úcty. Není to o tom, že udělám průvan, „vy ludry...!“ a budeš na své podřízené, KOLEGY, koukat jako na něco, co vylezlo z pod kamene.....

Je chování lidí v jednotlivých televizích odlišné?

Není odlišné v ČT a na Nově. Jediné, co se změnilo, a není to teorie, ale asi to málokdo přizná, že tam panuje více strachu než panovalo dřív. Strach, abych nepřišel o práci.....A abych si ji udržel. A se strachem přichází ruku v ruce podřízení se danému vzorci. Člověk, který se bojí, netvoří. Můžeš dělat, že tvoříš, aly ses zalíbila, ale je to umělý a dřív nebo později se to provalí. Ve strachu se prostě nedá tvořivě pracovat.

Mám zkušenost, že uhnutý lidi, co nemají strach, vždycky přijdou s něčím novým, co překvapí. Někdy šéfa, někdy vedení televize, někdy příjemně, někdy nepříjemně, ale o to přeci taky, kurva, jde. Nenavrčíš se jen nazpaměť scénář. Chápu, že tyhle věci jsou jasné mně, ale ne každému, kdo se mnou pracuje. Ale pak je moje role jim to připomínat. Vést je, inspirovat, diskutovat...a v pravý čas přestat kecat, udělat to, a převzít za to zodpovědnost.

Prošla jsi postupně všemi televizemi. Co tam bylo jiné?

Počkej, teď se cítím jako Kocour Mikeš, co s uzlíčkem na holi procházel světem...alias odchází z Novy a vchází do Primy.....:)

Já jsem fluktuant z donucení. Je to tak, že když něco začíná a něco se vytváří, baví mě u toho bejt, protože něco buduju. Jsem budovatel. Postavíš tomu pevné základy, pak celou stavbu a dohlídneš, aby stála... a pak musíš odejít. Protože po čase začneš být překážkou – bráníš svou stavbu a prudí tě, když k ní někdo chce přistavět další věžičky.... Tak to cítím. A to mě pudí k tomu, abych – když je dostavěno a vím, že teď je to v pořádku – šla budovat někam jinam.

Takže stejně ten Mikeš 

Ne, u mně byla vždycky mezi televizemi několik let pauza. Nikdy jsem nepřeskočila z jedné do druhé. Potřebovala jsem si dát pauzu. Je asi jedno, jaký je to obor, ale když jsi dlouho v televizi, cítíš, že tě začne požírat. A já už na Nově cítila, že se mi ztrácejí kontury, že se ze mě stává korporátní manažerka, která si drží svůj vzorec. No, vlastně to byl můj vzorec jen do jisté míry. Byly jsme na to tři – triumvirát Nataša Lišková, Jana Nemethová a já. Ženský triumvirát, který kladl základní kameny dnešní katedrály OAP – on air promotion. Bylo mi kapku přes dvacet a stavěla jsem katedrálu...a nevěděla to!

Každá televize ale mluví ke svým divákům trochu jinak...

Ano, lišíme se jazykem, kterým vyprávíme upoutávku. Neřekla bych, že se zásadně řeší forma, ta vždycky vychází z designu. Design televize, alias její barvy, písmo, použitý tvary, to ti vytváří tvůj dojem o televizi. A s tím musí konvenovat i self.

Nova si v „devadesátkách“ mohla dovolit být agresivnější. Zkoušeli jsme, experimentovali. Hledali hranice, kam můžeme a kam ne.

Když jsem byla později na Primě, v letech 2004-2006, byla Prima také cool. Ještě než vzniknul kanál Cool. A díky tomu, že to bylo období, kdy Prima přišla s virtuálním studiem, s Vyvolenými (reality show, kterou porazila Prima Big Brothera, velmi protěžovaného i selfem na Nově), ukázalo se, že je pružná, dynamická a mladá. Nova už pro mně byla TETA a Prima byla najednou ta svěží holka, taková ta „girl next door,“ která si nedělá ambice na to, být market leaderem, ale je pro svý diváky atraktivní tím, jak působí – svěže, dynamicky, příjemně průbojně... .

A Prima za vedení Martina Dvořáka byla o tom, že můžeme dělat mladou televizi, která je pružnější a může si dovolit sem tam experimentovat. Ale to jsou všechno pocity a nějaký manažer mě za to zfláká mokrým hadrem přes držku...

Když jsi přišla na Primu, vytvářela jsi tam self? Musel tam přece existovat...

Byl tam, existoval, ale jen jsme ho upravovali. Nebyla to zásadní změna, nezapálila jsem kanceláře ani střižny a znovu se všechno začalo stavět. Nebylo to o tom, že by na doutnajících troskách starého a hnusného selfu vznikl nový a lepší. Bavilo by mě to, ale nebylo to tak. Self měl tehdy své znělky, krátké 3s jingly, ale pak se ukázalo, že jsou zbytečné. Ale v tu dobu to tak bylo, takže se tvořila i grafika k selfu, aby to bylo zajímavé..a aby to konvenovalo s duchem té pružné mladé holky Primy. To byl můj úkol. Nastoupila jsem a rovnou skočila do třetí pětiny budování virtuálního zpravodajství (virtuální newsroom + znělky, předěly a vnitřní grafika), pak následoval další úkol – redesign stanice.

Celé televize nebo jen self proma?

Celé televize, takže od logotypu přes určení používaného fontu, barev, základních znělek kmenových pořadů, staniční hudby pod selfi jingle alias ID´s... Ono to se selfem velmi souvisí.

Když si představíš sebe jako holku, máš nějaký design - postavu, barvu očí, vlasů, účes, tvar těla a co máš na sobě. Vše je tvůj design. A pak promluvíš. A jak mluvíš, vyzařuje z tebe energie. A to je self promotion. Design a self by měli spolu konvenovat. Vypadalo by hodně divně, kdybys měla potetovaných 80 % těla, měla růžový vlasy, rozedraný džíny a všude piercingy. A hovořila jako 80letý akademik. A tak je to i v televizi. Když televize mění svůj obal, což dělají všechny jednou za tři až pět let, měl by se s tím svézt i obor self promotion.

Na základě selfu si děláš taky obrázek o té televizi. Ale zpět k Primě...

Změnili jsme logo stanice a její základní barvy - tyrkysová a oranžová, a

najednou to byla fresh televize. Obecně všechny televize milujou tmavě modrou, protože znamená důvěryhodnost. Taky dobře odráží „tělovku,“ proto je skvělou barvou na obleky. Modrá prostě funguje - a my najednou měli oranžovou a tyrkysovou. Mrzí mě, že se redesign nedotáhl do konce.

Nedotáhl do konce? Jak to? Proč?

Změnil se majitel, a to byl i důvod, proč jsem z Primy odešla. My měli na první základní set designu 4 měsíce...a pak se to mělo rozvíjet dál, stanovenou a majitelem odsouhlasenou cestou. Každá cesta musí někam vést, tedy od výchozího bodu k nějakému finálu. To je můj způsob uvažování a týká se vývoje čehokoliv. Jsi v nějakém bodě a plánuješ na etapy: kam to rozvineš za rok, za dva. Ta cesta designu Primy měla vést od nového tyrkysového nápisu s oranžovou tečkou nad „i“ až k samotné tečce, kuličce. K tomu, že bychom po čase v selfu a v grafice pracovali s motivem kruhu. Chtěla jsem, aby se lidi naučili vnímat tu tečku jako základní „primácký“ tvar. Aby, když se podívají třeba na pomeranč, jim naskočila v povědomí Prima. Tohle bohužel nevyšlo.... Když o pár let později začala s kruhem pracovat Nova, bylo mi to líto... Protože když nastoupil nový majitel MTG, po pár týdnech jsem dostala do ruky nový design manuál. Korporátni. A ten zcela popíral cestu, jakou jsme do tý doby šli. A najednou cítíš, že je to „no way“. Přijdeš ke svým podřízeným, připadáš si jako kráva. Výtvarníci, kteří s tebou všechno vytvářeli, se na tebe koukají s otevřenou pusou, a ty máš sevřenej krk a říkáš jim, že bude všechno jinak. Oni samozřejmě oponují, celá jejich práce byla na nic. A nechtějí to dělat. Ale je to vždycky buď a nebo. Buď to budete dělat, nebo tady nebudete. Já tam byla ještě 6 měsíců a dál už jsem to nedávala...a odešla.

Korporát?

Ne. Neodešla jsem proto, že mi „kapitalisti ze Švédska“ budou něco říkat. No, Švédi. Byla to sice švédská společnosti, ale vedl ji Litevec, konzultant byla Maďar a konzultantka přes program Indka. Byli to fajn lidi v hospodě, ale v práci bych je utloukla smetákem. A tak jsem se poprvé setkala s korporátem. Na všechno mi bylo řečeno „because of the corporate identity“. Všechno jsme si stahovali z ftp, měli jsme v rámci identity vycházet z kampaní v ostatních MTG televizích, a někdy to byly vážně absurdní požadavky typu „udělejte kampaň na Matrix tak, jako dělali madarští kolegové promo na Star Wars, stáhněte si to z ftp a poučte se..“ Hm.

Jistě máš z týhle doby nějakou historku „ovčí babičky“...?:-)

Jasně, třeba jedeš do Londýna na poradu, kde je obrovský open space, tam sedí lidi různých národností a všichni mají u kompu vlaječku země a na zdi jsou loga stanic a vedle tebe jde vysmátý manažer, kreativní ředitel, který tě vítá a ptá se tě anglicky, zda víš, co je creative director. Stála jsem tam a říkala si, kdyby mě sem někdo posadil, tak se do 14 dní demonstrativně oběsím.

Ale neoběsila ses. Odešla jsi...

Pro mne byl korporát jako totalita a tak na mně i působil. Jsou dvě věci, na které jsem citlivá, na něž reaguju až přepjatě. Manipulace a nespravedlnost. A já jsem tam cítila obojí. Najednou se změnil etalon, kterým se posuzuje práce člověka, protože se mění v korporátní etalon, který je daný nějakým vzorcem. Vzorcem HR je zase dáno, jak se posuzují lidi. A to pro mě znamená, že se oklešťuje kreativita. Je to manipulace s úsměvem. Buď se nám přizpůsobíš a budeš držet hubu, nebo půjdeš do hajzlu, nebo na black list a nikdo ti nedá práci ve tvém oboru. A to je věc, o které se tady nemluví.

Takže důvodem k tvému odchodu byl přeci jen ten korporát!

Hele, dám ti ještě jeden příklad. Executive director, ekonom, po mně chtěl, abychom logo stanice posunuli doleva. Kravina. A já jsem mu říkala, že když to uděláme, jsme mimo tzv. safe areu. A ten ekonom na mě koukal a říkal: „What the fuck is a safe area? Mně to nezajímá, posunete to doleva.“ A já se mu se svou prasečí angličtinou snažila vysvětlit, že televize musí generovat své logo tak, aby bylo čitelné i pro prababičku v lesích, která sleduje tv na přístroji z roku 82. Že jsou to pravidla. A jakkoli můžu být nazvána anarchistkou, souvisí to s licenční podmínkou. Pokud tohle

pravidlo porušíš, můžeš přijít o vysílací licenci, což je pro televizi dost nepříjemná věc. A vysvětluj to ekonomovi, který celou dobu kouká skrz tebe...

No a to byl moment, kdy jsem šla za svým generálním ředitelem, svezla se do křesílka a řekla: „Martine, pusťte mě odsud hned, já musím odejít, jinak toho pána srazím ze schodů. A Dvořák se na mne podíval a řekl, že je to na mě dost vidět. A nechal mě jít.

Korporát si ale hodně lidí chválí, dává jim jistotu...

No, v té době mi lidé říkali, ať se nechám vyhodit a dostanu pět platů. Ale mě to za to nestálo. A to není o hrdosti. Je to moment rozhodnutí, kdy si říkáš, že už ne....

A navíc je tam ještě jeden faktor, který to ovlivnil. Začnou se měnit lidi kolem tebe. Vždy v mezní situaci leze z lidí to, jací opravdu jsou. Mění se majitel rovná se pro spoustu lidí to, že mu vlezu do prdele a získám si víc pro sebe. Napráskám lidi. Konvenuje mi korporát a jdu se tam vlísnout, ať vědí, že se mnou mohou počítat a předem projevuji loajalitu. A na to pak narazíš v práci. Divná hustá atmosféra...a pak přijde někdo, kdo řekne, že "byl osloven," aby dělal místo tebe.

Díky bohu a genům mám v sobě schopnost rychlý regenerace, je to asi i věkem. Stále mě to šokuje, ale už to trvá kratší dobu. Ve 20 bych z toho byla zoufalá, ale po třicítce na to koukáš jinak. Jen zvedneš obočí a víš, co v lidech je. A přijmeš to a jdeš dál.

Pokračování druhé čísti rozhovoru příště.

Děkuju Ovčí babičce za její příběh.

Kristina Vacková