Jak se fickuje na Vysočině

„Potřebuju obalit nějaký sejry a řízkyyy...!!!“ houkne P. od sporáku a já opláchnu obrovskej kastrol a mažu vedle obalovat. Nemám to ráda, a když obaluju už asi padesátej sýr, cítím k němu docela upřímnou nenávist. Kouknu na hodiny na stěně. Tři odpoledne. Hm. Jsem tu od 8 od rána a minimálně do desíti budu střídavě mýt kastroly, pánve, oplachovat talíře, rovnat je do myčky, vyndavat z myčky a rovnat na místo, leštit příbory, utírat pracovní plochy, zamaštěný od oleje nebo od zbytků krájený cibule, paprik, salátu, strouhanky, vajíček...........................

Tři dny absolutní mazec, přátelé!

Což berte jako konstataci, nikoli jako nářek. Než se rozjede natáčení do Stardance (což bude též mazec, byť při něm nebudu mít vyhozený obratle z tahání těžkejch hrnců), mám volno, a proč si nehodit brigádu jako ficka v kuchyni? Peníze jsou potřeba a práce nesmrdí. Navíc, než sedět na prdeli a brečet, že nemám na jídlo a cigára, je lepší makat, ne...?

A tak jsem přisedla k milovanému P do auta a odfrčela směr Vysočina, motorest, pokojíček v podkroví...a kuchyně, kde je rušno, hlučno, horkej vzduch, prudký vtipy a práce jak na kostele (což vlastně nevím, co přesně znamená, ale vzhledem k tomu, že se to používá v souvislosti s vyjádřením „práce je mnoho,“ předpokládám, že je to takhle správně).

Úderem osmý ranní už stojím, v čerstvě ušmiknutých džínách nad kolena a starym tílku, který si u mě zapomněl jeden kluk, sehnutá u dřezu a drbu ohromný kastroly – nejhorší je připečenej guláš, přichycený kusy knedlíků a vůbec nejstrašnější je připálený zelí!!!! Ledva je dodrbáno, musím oloupat kýbl brambor...nejsou nahoře, takže šup šup dolů do skladu, najít pytel, zjistit, že pokud jej budu chtít vynést, pravděpodobně si zlomím páteř, takže nahoru pro kýbl, frrr dolů, odsypat potřebný množství, vytáhnout ho nahoru, sednout a loupat.......

...a průběžně vstávat od loupání a obalovat sejry, řízky, stáhnout špinavý talíře, seškrábnout z nich zbytky, přibory hodit do kýble s horkou vordou, talíře narovnat do nosiče, opláchnout a šoupnout do myčky, sebrat ze sporáku další čtyři pánve, opláchnout ve vařící vodě s jarem, opatrně odstranit zbytky rokfóru a smetany, nakrájet cibuli......

Furt se něco děje a čas letí jak splašenej.

V pátek se tu ožral pan majitel, stáhnul s sebou i pinglici, takže s P sedíme venku, sledujeme, jak partička u stolu práská tequilou o stůl a se šíleným řevem a v šílenym tempu do sebe během hodiny nalijou asi dvě lahve tequily, já ucucávám zelenou a ostřížím zrakem sleduju kasírtašku, kterou pan majitel střídavě používá jako mobil, vějíř, basebalovou pálku či fotbalovej míč...ve správnym okamžiku ji P sebere a schová a já jdu skásnout partičku navzdory tomu, že na mě pan majitel cosi mumlá od slunečníku, na jehož tyči předvádí svůj vlastní styl pole dance.... Někdy ve tři ráno se nám podaří od sebe oddělit vilného majitele a hihňající se číšnici, jdu vysypat koš, přetékající tequilou, vajgly a bordelem a když nám do obličeje pšoukne smrádek z výfuku auta, odvážejícího číšnici k rodině a nahoře bouchnou dveře pokoje, kam P dostrkal bezvládného majitele, skopávám ze sebe špinavý hadry a jdu do sprchy. Za 4 hodiny mám nástup do kuchyně, páč vedle standardní přípravy musíme odbavit dalších 130 obědů pro externího klienta.

V sobotu je krušno a rušno: lidi přitékaj do hospody a na venkovní terasu jak rozvodněná Vltava do Karlína, P kmitá jako šílenej a my s kolegyní Maruškou obstaráváme support. Guláše, smažáky, kuřecí rolky, hranolky, hranolkyyyy........ panebože, kterej vůl si dává v tomhle pekelnym vedru smažený jídlo???? Kape mi z čela, obočí, vlasů a připadám si jako robot, nastavený na mood „memysli, běhej, krájej, drhni, stírej, nos....rychle, rychle, rychleeeeee....!“

Někdy po třetí odpoledne nápor ustane a já si jdu pro zmrzlinu. Mají vanilkovou, mňam!

„Mladá paní, nechcete si k nám na chviličku přisednout a osvěžit se nezávaznou konverzací?“ volá na mě trojice cyklistů seniorů, sedící na lavici u stánku se zmrzlinou. Přikývnu a posadím se k nim. Ten nejbližší se ke mně s úsměvem nakloní: „Máme na vás první neodbytný dotaz – jste zadaná?“ Rychle ulíznu zmrzlinu, která v tom šílenym vedru taje a přikývnu: „Jsem zadaná....a tím zřejmě náš nezávazný tetralog končí, což?“ Pán se uchechtne a ten prostřední zavrtí hlavou: „To my jen tak, aby bylo jasno, víte? Ale vy nebudete zdejší, že ne?“ Chvíli si povídáme, kdo je odkud, co bych jim doporučila za lehké jídlo a jestli jsem tu spokojená (jsem!)..a ten třetí šibalsky přimhouří oči a praví: „Jsme si s klukama říkali, že bejt tak o třicet, možná čtyřicet roků mladší, promptně bychom tomu vašemu příteli nasadili parůžky!“ Málem si rozprsknu zbytky zmrzliny na umaštěný tílko, když ho prostřední senior suše doplní a završí tak téma: „Jeden po druhém, samozřejmě...najednou bychom to asi nezvládli.“

Plesk! Sbírám oplatku z vanilkový loužičky a bublám smíchy: „Pánové, já bych to najednou taky nezvládla, to mi věřte...“ a ten na kraji mi pohrozí v úsměvu prstem: „No vy budete taky pěkná šibalka, zdá se mi!“ a smějeme se všichni. Obloha je úplně modrá a na malou chvíli se zastaví čas. Sedíme a říkáme si, že je nám teď krásně, než krajní cyklista zakašle a řekne: „No klucí, čas se zvednout a popojet...děkujeme vám za tu přínosnou konverzaci madam a zase příště nashle!“ Děkuji jim též a dobrá nálada se mě drží až do noci, kdy s Maruškou rovnáme hrnce do šišatý pyramidy na obrovský polici a já spokojeně přehlížím kýble s naloupanou cibulí, bramborami, vyleštěnou kuchyň...a jdu padnout do postele. Na prasáka, neb na sprchu nemám čas, zavíraj se mi totiž oči a ochabujou končetiny, jen tak tak dolezu do pokojíčku......

Neděle je docela klidná, takže stihnu všechno potřebný i pět porcí zmrzliny (lesní plody od konkurence a naší vanilkovou, malinovou, míchanou a oříškovou). Maruška přivezla mátu a meduňku ze zahrádky, a tak máme obrovskej džbán domácí bylinkový limonády, abychom přežili to vedro. Leštím příbory a sleduju přes okno slévače Norberta, kterej sedí na zahrádce od osmi od rána, udatně upíjí jedno pivo za druhým a každýmu, kdo je ochotnej poslouchat, vypráví o svým těžkym životě a nový známosti ze serveru stěstí.cz. V deset večer se chystám odplížit do podkroví, ale přijíždí servírka Lucie, která měla dneska volno, a že prej musíme do Chotěboře na nádržku, páč je tam super diskotéka, na kterou se přes facebook přihlásilo tisíc lidí! Vidím, jak se K rozsvěcujou jiskřičky v očích, kouká na mě a „Jaru, to pojedem, ne? Stejně sme chtěli někam na kafe...“ Nemůžu odmítnout, takže vyběhnu jak srnka nahoru do sprchy, bleskově smyju pot, omastek, strouhanku, mouku, zrníčka papriky a zbytky cibule z těla, spláchnu totéž i z vlasů, nahodím diskotékovej outfit = volný tepláky, triko a kecky namísto žabek....a jedéééém!!!

Někdy po půlnoci odcházíme a na zdvořilej dotaz výběrčích vstupnýho „Tak co, líbilo?“ odpovídá K: „No hele, bylo to strašný a tahle parta dýdžejů asi nejhorší, jakou sem kdy zažil, ale dík“ a jedeme spát.

Uléhám do postele, poslouchám zurčení vody v koupelně, kde si K zpívá „It's my life“ od Bon Joviho a blaženě konstatuju, že brigáda skončila. Bolí mě v kříži, píchá mě v rameni, nevidím si kotníky u nohou, cuká mi v těle, ale dala jsem to!

P.S. Následující den na mě pracuje cca 4 hodiny léčitelka, masérka a fyzioterapeutka Míša. Po zjištění, co všechno mám zablokované a proč, mě jímá hrůza, ale společnejma silama vše postupně napravujem, já jen držím, správně dýchám, uvolňuju nebo napínám končetiny dle příkazů.......a veškerá bolest odchází, zaplavuje mě vlna blaženosti.....a začíná mi téct z nosu, což je prý důsledek odbloknutí, takže zdravím srdečně z gauče, kde ležím, smrkám, opatrně oťukávám odřenej nos kapesníčkama z DéMka s měsíčkovym balzámem...........a zejtra zas frčim na Vysočinu vstříc kastrolům a podnětnejm řečem, tak zatím ahój!