čtvrtek 2. července 2015

I Am A River

Jak si tu tak sedím, čekám, až mi zaschnou čerstvě nalakovaný nehty u nohou a do toho hřmí songy The Royal Blood, napadlo mě, jakej je v mym případě recept na štěstí... Teda, nemyslím tím nějaký konstantní štěstí, vykřikovaný do světa prostřednictvím extaktických všeobjímajících výkřiků... Myslim takovou tu tichou spokojenost přítomnýho okamžiku.

Vedla k ní dlouhá cesta....a je mi jasný, že zdaleka neskončila!

Vezměte jednu přinasranou a nespokojenou jarku, flákněte jí přes držku něčím jako hodně starym a hojně používanym hadrem na nádobí (takovej ten smradlavej slizkej, pfuj), ve kterym jsou cítit smrdutý zbytky póz, tak zlehka vynášených v oblacích voňavýho cigaretovýho kouře a čerstvý kávy přes pusu, namalovanou rudou rtěnkou; zakyslejch, protože nesplněnejch snů, očekávání a tužeb, nepřiznanejch - a o to víc páchnoucích - strachů, natěsnanejch do šedočernejch vrstev někde dole uvnitř sebe, navenek projevovanejch jako sžíravě sebeironický a leckdy i vtipný bonmoty anebo převrácenejch do mentorskejch pseudomouder; nastavte týdle kikině zrcadlo, ve kterym se uvidí....a bude se dávit klokotavejma vzlykama před svym odrazem, v němž se ztrácej kontury opravdovosti a po obličeji pomalu a těžce stéká všechno uvedený, dlouze odkapává na nahý ramena.....

A pak nechte tu oslizlou vyděšenou osobu, aby sebe sama postupně balila do plátna slibů, doprovázených uklidňujícím úsměvem a vyvolávajících pocit zdánlivýho bezpečí, sledujte, jak se holka důkladně obaluje jak mumie do proužků pomyslnejch jistot, jak si staví ze špejlí základy katedrálky, údajnej novej začátek samejch krásnejch věcí, příslibů, snů.....vyčkejte pár dnů, až se tahle osoba kapku zklidní....a pak ji vrhněte s razancí Heleny Fibingerový při vrhu koulí přímo do středu rozbouřený řeky událostí, v jejímž víru se nedá předpovědět, co se stane v příštích vteřinách natož hodinách...nechte ji bezmocně se plácat ve špinavejch vlnách a vyděšeně uhýbat před jejich hřebeny, pleskajícími jí o hlavu ohnilými torzy někdejších vztahů, troskami nadějí a ostrejma střepama hnusnejch slov.....nechte jí bát se, křičet, brečet...... a sledujte, jak se z ní odmotávají mokrý a špinavě zašedlý pruhy plátna, jak voda odnáší rozlámaný špejle někam do ztracena, jak se holka v tom víru točí jak čamrda, nechte jí se zalykat strachem i odporem, nechte jí bublavě vykřikovat o pomoc a foukněte do tý vody pořádnej vítr, ať to má grády...húúúÚÚúúúúÚÚÚÚúúúúúÚÚÚ!

Mno. Pardon, trošku jsem se nechala unýst...

Každopádně, něco podobnýho se mi stalo a musim doplnit, že ledva se mi povedlo z tý smršti vystoupit, na břehu na mě čekala parta hodně nasranejch zlovlků, vyštěkávajících mi do tváře moje vlastní závazky, který je nutno plnit, jinak budu roztrhána na kusy a poté fidloprcičky (jo. Vogoni v tý vodě byli taky – pokaždý, když jsem se krátce nadechla k dalšímu pokusu se z něj dostat, připlul celej sbor a huhňavě mi recitoval svoje strašlivý básně).

No hele, nebudu dělat hrdinku, málem jsem se z toho posrala, ale konec dobrej, všecko dobrý.

Pomohlo mi k tomu něco, čeho jsem měla v minulosti kolikrát plnou hubu (a k tomu projasněnej ezoterickej pohled a výraz mentorky), ale byly to jenom slova a pózy.

Já to všecko prostě přijmula. Nic víc. Nastala taková ta chvíle, kdy vám to hučí, ječí, pleská, praská a práská a sviští kolem uší, vy se chvílema litujete, chvílema byste řvali a zvraceli zároveň, strach vám stahuje nejen půlky, ale i krk, sem tam zařvete nadávky a obvinění těm, co se na tý hrůze určitě podíleli...a pak uprostřed tý smršti rozhodíte rukama a zařvete do toho rachotu: „Tak jo, kurva! Dobře dobře, beru to, přijímám to...sakra jasně, je to moje a nikoho jinýho, ok ok, nezměnim to, nic s tim nenadělám, BERU TO!“ A pak se nadechnete, zavřete oči a necháte to všecko bejt.

Neexistuje nikdo jinej, než vy, splývající v těch rozbouřenejch vlnách, necháte sebou projít všecky ty kusy a střepy a pocity zmaru, nespravedlnosti, smutku, pomyslně jim zamáváte a zapomenete na ně, protože se soustředíte jen na to, abyste dýchali a byli, existovali...a uvědomovali si to.

A teprve pak se věci rozhejbou: Voda se ztiší a dovolí vám vystoupit na příjemnym ostrově, kde na sluníčku oschnete, vzpamatujete se....a pak se ozvou lidi, od kterých byste to nečekali i ti, od kterých se to čekat dá (ale jen v duchu), někdo vám podá pomocnou ruku, pomůže vám na nohy, nabídne střechu nad hlavou, jinou pomoc...a vy, zprvu nejistě a třaslavě, vykročíte. Úplně jinudy, než jste ještě tehdy před tou smrští zamýšleli, ale to už není důležitý. Prostě jdete a neteoretizujete, neanalyzujete......a možná poprvý v životě jen jdete a pozorujete...a cítíte něco jako pokoru před tím, co se děje a jak to funguje.
.

.

.


A taky úžas.

.

.

.

.

.

Kdyby mi někdy vloni touhle dobou někdo řekl, co mě čeká, vrtěla bych hlavou a myslela si něco o pošahanejch bláznech. No a hele, odříkanýho chleba největší krajíc.. A mezi náma, chutná sakra dobře!

.

.

.

.
Takže děkuju moc všem, co tohle rozhejbali nebo ztišili.

.

.

.

.

Tak. Lak doschnul, ještě si musim sbalit kuférek, páč po dvouhodinovym tréninku ujíždím na pár dnů pryč, do lesů, k rybníku....a makat do kuchyně jednoho úžasnýho motorestu, kde mají vynikající vanilkovou zmrzlinu a kde se vedou řeči se slévači, který se tu stavujou na jedno pito před směnou a pár piv po ní.

.

.

.

.

Jen jsem chtěla říct (poněkud epicky, jako dycky), že jsem zase tady a budu sem psát svý postřehy a různý kravinky a tak. No a teď mi tu hrajou FF a myslim, že tenhle song se sem docela hodí. Mimochodem, jeden z nejkrásnějších, jaký jsem kdy slyšela, hele:

Žádné komentáře:

Okomentovat