pátek 17. dubna 2015

Rozhovor na digizone 2. část

Druhá část placenýho rozhovoru, který vyšel včera tady


Pokračování rozhovoru s Jarkou Sedláčkovou, tentokrát více o veřejnoprávnosti, dvou působeních v České televizi, odborech, stávkách a rocku.

Druhá část rozhovoru s Jarkou Sedláčkovou, guru televizního self promotion, exkluzivně pro digizone.cz

A jak to bylo v České televizi? Jaké pro tebe bylo přestoupit do veřejnoprávní televize?
V České televizi jsem pracovala dvakrát. Poprvé to bylo v letech 2000 – 2001, kdy jsem byla vedoucí PR a promotion. Do toho spadala spousta věcí a s odstupem času uznávám, že jsem si ukousla tak obrovský kus koláče, že jsem se málem udusila, protože ten rok vydal za deset let práce kdekoli jinde. PR, self, produkce, edice ČT, festival Zlatá Praha, internet, teletext, zahraniční vztahy, tiskové oddělení a tiskový mluvčí. To všechno spadalo do mé práce „vedoucí“. Bylo toho moc. A já jsem tam málem umřela. Byla jsem v práci furt, bylo to mé jediné kostýmkové období.

Jasně, že kostýmek. Vždyť jsi byla součástí věci veřejné... 
Česká televize pro mě znamenala a znamená neskutečný fenomén a taky musím říct, že to byla první televize, jejímaž chodbama jsem kráčela se sklopenýma ušima. Pokora tam byla. Je to přece jen první televize, která u nás kdy byla. A současně jsem byla vděčná za 6letý trénink na Nově, protože jsem se těšila na to, že budu moct praktikovat to, co jsem se naučila jinde. A to jsem se přepočítala, ale netušila jsem to...

Přepočítala ses v čem? Zase jiný druh „korporátu“?
ČT má něco, co nemá žádná jiná televize v téhle zemi. Dualita – negativní i pozitivní. Pozitivní jsou tam lidi, co mají empirii desetiletí, zkušenost, cit, před nimiž smekáš klobouk. Jsou tam lidi, kterým je 70let, a mají co říct. Uvědomíš si sama svou nevzdělanost. A taky neskutečnej archív – to je fakt národní poklad, unikátní materiály, záznamy mistrovských děl, hereckých výkonů.... Tohle jinde není.
A pak je tu ta negativní stránka. Narazíš na to, že ti 70 % lidí řekne: „Ale proč bychom to měli dělat takhle, když to dělám od roku 76 tak a funguje to? A kdo vlastně jste? O generaci mladší, bez zkušeností, abyste mi tady radila?“

Jak ses vlastně do ČT dostala?
Po odchodu z Novy jsem pracovala pro jednoho Italoněmce, majitele luxusního restaurantu.... Velká silvestrovská event po celém Střeleckém ostrově, nafukovací palmy, tanečnice, cirkusový stany s kapelama, světovej catering..... čtyři měsíce tvrdý práce asi 10ti lidí, frajer ve finále nikomu nezaplatil ani korunu a zdrhnul do Toskánska. Tak jsem to rozdýchala a šla se poprvé v životě přihlásit na pracák. Když paní pracáková viděla moje potvrzení o příjmu za poslední rok, z Novy, což bylo 120tisíc, málem omdlela. Psal se leden 2000 a já si to vůbec neuvědomovala. Víš, já pořád pracovala, ani jsem si ty prachy neužila, nevnímala jsem, že je to vlastně strašný bohatství. Díky tomu jsem mohla finančně pomoct celý rodině, kamarádům, ale sama jsem z toho moc neměla (kromě kabelky Prada, ze který mi nějaká bestie na jednom mejdanu vyřízla logo a botiček Escada, ze kterejch mi moje fenka vyrobila zdravotnický sandály :-)) No...dostala jsem podporu asi 8tisíc a najednou mi volá ex kolega z Novy Václav Čapek, v té době programový ředitel ČT. Vyhlašovali výběrové řízení na šéfa PR a chtěl, abych se přihlásila. Tak jsem se s těmi papíry z pracáku přihlásila, aniž bych tušila, jak velký to je. Ve výběrovém řízení bylo asi 24 chlapů a já. Postoupila jsem do druhého kola, kde jsme byli třeba tři a pak jsem jednoho večera seděla u kamarádky, hardcorové zpěvačky, vyprávěly jsme si historky z koncerů, pily víno z lahve. Do toho mi zazvonil telefon, a tajemník generálního ředitele mi sdělil, že jsem vyhrála výběrové řízení a v pondělí nastupuji do práce. A já jsem s tou flaškou v ruce začala strašně skákat na gauči a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.... Měla jsem obrovskou radost, protože jsem to nečekala.

Vraťme se ale k té negativitě. Co pro tebe bylo na ČT negativní?
Narazila jsem na tu stěnu lidí, kteří věnují neskutečně času tomu, aby ti dokázali, že něco nejde. A to byl pro mně po Nově velmi tvrdý náraz. Byla jsem vytrénovaná na hledání řešení, na přímočarý cesty, spolupráci... Tady to bylo jiný, nad vším se mudrovalo, převracelo se to ze všech stran, nekonečný porady, nedůvěra, hry....naučila jsem se říkat: „Respektuju, jak jste to dělali 25 let, ten způsob není špatnej, ale měla jsem to štěstí, že jsem pracovala i v jiné televizi, kde jsme tytéž věci dělali v polovičním počtu a za poloviční dobu, protože jsme našli jiný způsob.“ A myslela jsem, že na kouzelný slovíčko „efektivita“ musí lidi slyšet! V ČT byly v tu dobu strašlivě silný odbory, svou reorganizaci jsem jim musela odprezentovat, vysvětlit, proč propouštět, vyargumentovat, zvláštní věc. Víš, na Nově jsem kdysi zakládala odborovou organizaci, z úplně jiných důvodů... kdyby to věděl dnešní provozní ředitel ČT, myslím, že bych tam asi ani nikdy nedělala. Dnes je to pro mě absurdní. To nevymyslíš....

Co byl tvůj úkol ve veřejnoprávní televizi?
Měla jsem vlastně tři měsíce na to si vyhodnotit, jak to v tom úseku vypadá a nastavit to líp, to znamená napsat a obhájit před vedením koncept a plán reorganizace. Přebírala jsem PR po Renatě Elhenické, ale i další oddělení. Byl to pro mě vlastně neznámý model, protože na Nově byla organizační struktura jiná, o to víc jsem to brala jako výzvu: Buď sukces, nebo průser. Ve finále jsem byla hlavou jednoho velkýho úseku, a byla to pro mne asi nejtěžší etapa mého profesního života. ČT je FAKT VELKÁ. Několikrát jsem tam zabloudila, jednou jsem se v podzemních chodbách rozbrečela, myslela jsem, že tam narazím na kostřičky mých předchůdců, co sem taky kdysi zabloudili a nikdo je nenašel. Mě naštěstí zachránil a odvezl nějaký dobrák na ještěrce....  Takže ten můj budoucí úsek byl rozlezlej po ploše asi 5 km2, a já tři měsíce chodila s notýskem v ruce, nakukovala do kanceláří svých současných i budoucích podřízených a zjišťovala, co a jak dělají. Lidé si tam normálně dělali bokem soukromý kšefty! Jakkoli říkám, že nesnáším korporáty, pro mě to bylo nemyslitelný – vždycky jsem měla tolik práce, že na tohle nebyl čas ani pomyšlení, pominu-li nějakou etiku zaměstnance... A tady mi jeden pan referent s milým úsměvem řekl, že to tak dělají všichni, přeci. A já jen „Aha,“ a do notýsku jsem si udělala u jeho jména křížek .

A jak se reorganizace povedla?
No, po 3 měsících jsem měla připravený a schválený plán reorganizace. Bylo to celkem sedm oddělení nového úsek PR&Promotion. Mělo to tu výhodu, že když se například dělala kampaň na olympiádu, se sedmi šéfy sedmi oddělení jsme jeli v jedné vlně. Takže jazyk kampaně, barvy, tvary, vše se prolnulo. Nejen obrazovkou, ale i internetem, teletextem a lidi dostávali informace z jednoho zdroje. Všichni jsme postupovali stejně, navazovali na sebe. To bylo moc fajn, protože jsem měla pocit, že televize mluví jednotným jazykem.

Jak jsi chápala veřejnoprávnost?
Leitmotivem každého mého pracovního dne byla odpověď na otázku, co to vlastně je veřejná služba. A to provázely i spory s mými kolegy. Česká televize má ještě jeden unikát. Kromě standardního peoplemetrového měření jsou to tzv. deníčky, v nichž se jednotlivé pořady hodnotí. A to ČT používala a myslím, že používá dodnes, je to pro ni důležitý aspekt, divácká spokojenost. Takže důležitej faktor při vyhodnocování....
Co jsem netušila, bylo, že se toho o veřejné službě strašně nablábolilo, ale já byla zvyklá na statementy. Prostě říct v jedné větě všechno. A to u veřejnoprávní služby nikdo nedokázal, jednou větou definovat, kdo jako ČT jsme.
Pro mě veřejná služba znamenala, že umíme dané cílové skupině dát jejich pořad a oni budou spokojeni. I kdyby to byl dokument o životní filozofii blanokřídlého hmyzu, určený pro cílovku 5tisíc milovníků hmyzu. Prostě umění dopravit určitý pořad těm, kteří se na něj rádi podívají, v době, kdy jsou k dispozici. Minoritní i majoritní. Protože na rozdíl od komerčních stanic, televize veřejné služby zasahuje nejen mainstream, ale – a to hlavně – i okraje, minority, někdy/skoro underground. A s ohledem na to se vyhodnocuje share a rating.

Ale ty sama jsi se snažila veřejnoprávnost definovat, ne?
Ano, protože jsem dostala nápad na velkou image kampaň Česká televize je jedinečná, kde jsme divákům prostřednictvím krátkých spotů ukazovali jedinečnost ČT. Kdysi nám Železný řekl: „My na Nově jsme předobrazem toho, co budou dohánět ostatní televize.“ Když jsem si uvědomila, jak dlouho tu ČT je, došlo mi, že tím předobrazem vlastně byla Česká televize, jen to neuměla využít v self promotion, protože jí to vzala v 90. letech Nova. Chtěla jsem to oživit a vymyslela kampaň, která měla divákovi připomenout, že ČT vyrábí a vysílá věci, které žádná jiná televize v téhle zemi nedělá a nemá. Například Večerníček. A tak vzniklo asi 15 spotů.

O veřejnoprávnosti byl i tvůj další nápad, konference, která se nakonec konala, ale jinak... skoro korporátně 
Kromě spotů jsem přišla s nápadem udělat konferenci „ČT: věc veřejná,“ kam pozveme všechny moudré hlavy, kritiky i příznivce ČT a když my sami nejsme schopni veřejnou službu definovat, necháme to definovat je.
Asi 4 měsíce jsem vedle své běžné agendy s kolegou cizelovala budoucí podobu panelových diskusí pro konferenci. Byla jsem na to moc pyšná. Vymysleli jsme i logo - jezdecká socha sv. Václava na Václaváku, ale místo něj bylo na piedestalu logo ČT. Nesla jsem návrh i s celým příběhem schválit na kolegium a netušila jsem, co se bude dít.

Logo nebylo schváleno?
Nebylo, navíc dva dny před konferencí jsem se zhroutila a odvezli mě na neurologii do Motola, nemohla jsem chodit, tekla mi krev z uší, pusy, nekontrolovatelně jsem se hihňala, nebo zvracela a nešlo s tím nic dělat. Ukázalo se, že to bylo celkové selhání organismu. A doktor mi tehdy řekl: „Když odejdete z Kavčích hor, ony nelehnou popelem, a když budete v tomhle tempu pokračovat, umřete“.

Takže jsi odešla ze zdravotních důvodů?
Ono to bylo trochu složitější. V tu dobu totiž v ČT vypukla tzv. revoluce o svobodu slova. Já byla pár dní v nemocnici, Rada ČT odvolala Dušana Chmelíčka, místo něj nominovali Jiřího Hodače a ve zpravodajství a pak postupně v celé ČT vypuklo vzbouření na vsi.
Bylo to pro mě těžké a neuvěřitelně rychlé období, které trvalo 3-4 měsíce. Pamatuju si fragmenty situací, svoje kolegy, víš, jak jsem říkala, že charaktery vždy vylézají v krizové situaci? Tak tady to bylo extrémní. Proběhla konference i kampaň, ale s logem ve tvaru modrého čtverečku. V kontextu toho následného dění docela škoda.... :-)

Řekni nám víc o revoluci za svobodu slova.
Jednou před Vánoci jsem seděla v kanclu a říkala si, že to tak dál nejde. Management televize cítil, že je ohroženej, takže půlka je nemocná a druhá půlka čeká, jak to dopadne a dělá, že tam vlastně není. A já dostala nápad. Jako členka managamentu ČT jsem měla právo svolat mimořádnou schůzku. Navrhovala jsem resumé – jako management požádáme pana Hodače, aby odstoupil z postu generálního ředitele ČT. Radě ČT navrhneme jméno prozatímního ředitele, než proběhne regulérní výběrové řízení na nového generálního. Napadl mě Ladislav Paluska, tehdejší finanční ředitel, byl respektovaný a zdálo se, že přijatelný pro všechny strany, tedy radu ČT, zpravodajství, odbory, aktivisty. To byly moje nápady a já si po cestě do budovy OTN připadla, jako když jdu vyjednávat do hor, kde sídlí partyzánská buňka a já nevím, jestli mě nezastřelí hned u vchodu. Přednesla jsem návrh, ten byl přijat. Možná někde existuje záznam, protože všude byly kamery, oslepovala mě světla, klepaly se mi ruce i hlas. Seděla jsem mezi Janem Krausem a jedním producentem a čekala jsem, že se Kraus otočí a napálí mě pěstí do obličeje. Všichni byli takoví sveřepí, nebyl tam žádný prostor pro humor nebo nadhled, teď to byla revoluce, a to je vážná věc! .

Splnilo se to, co jste chtěli?
Mimořádné zasedání kolegia jsem svolala na další den, ale byli jsme tam jen 3 z 12. A pro hlasování jsme potřebovali nadpoloviční většinu. Takže neschopní usnášení.
Jen jsme se tak na sebe dívali a já se v ten moment rozhodla, že skončím. Nemůžu být ve vedení televize, kde se manažeři ani neumí sejit nebo mít názor, schovávají se, jsou jakoby nemocní, nechtějí se do věcí plést. Ten den jsem rezignovala.

Ale rezignace neznamenala opuštění televize, ne? Navíc jsi byla jedním z manažerů, tak jak to vedení řešilo?
Napsala jsem rezignační dopis a nesla ho řediteli osobně. No a u něj v předpokoji jsem uviděla Janu Bobošíkovou s manželem. Generální ředitel mi ji představil jako novou ředitelku zpravodajství. Nedělala jsem v ČT dlouho, ale věděla jsem, že Bobošíková neodešla ze zpravodajství úplně v dobrém a rychle mi docházelo, co asi udělá, když se sem vrátí jako šéfka... To byla další věc, kterou jsem neskousla.
Řekla jsem Hodačovi, aby odstoupil, normálně lidsky jsem ho varovala. Nešlo mi o pozici nebo budoucnost, měla jsem jasno. Ale jeho mi bylo líto, z jeho reakce bylo jasné, že odejít nehodlá, protože nemůže. Mluvil se mnou, třásl se, v očích měl strach a mně přišlo, že je někým řízený, ale nemělo smysl se ho ptát. Nevím dodnes, kdo za tím stál...a možná se to už nedozvím.

A byla jsi dál vedoucí PR a promotion?
Ne, ten den jsem odstoupila z pozice vedoucí PR a promotion, ale dál byla zaměstnancem ČT. Podle pravidel HR jsem vlastně neměla patřičné vzdělání (to voříšci z ulise a selfmadewomanky nemají), takže mi nabídli náhradní místo pracovnice v rozmnožovně. :-)

Hahahahaha.... Aha, takže jsi televizi opouštěla z rozmnožovny?
Ne tak docela. V televizi se to pořád mlelo, politici ve spacákách, shromáždění před budovou OTN..no a my, taková buňka v Divadle Na zábradlí, zorganizovali dvě demonstrace na Václaváku, kde jsem mimo jiné pořád viděla to nikdy nerealizované logo ČT na podstavci... a pak Rada ČT zvolila Jiřího Balvína do čela ČT a ten mě vyrazil.
Byla to hezká situace, protože jsem se s panem Balvínem tváří v tvář sešla do té doby jen jednou, na zasedání „Velké Rady“, kde byl jako poradce Ivana Langera a mně připadal jako divnej týpek. Nahlas jsem tehdy utrousila cosi o podezřelých lidech s malou hlavou a velkými ambicemi a rok se s rokem sešel, viď....a já byla „malou hlavou“ vyhozena a dostala zákaz vstupu do budovy.

A co tvoje druhé a „zatím“ poslední působení v České televizi?
To bylo teď, od roku 2012 do 30. listopadu loňského roku, ale fyzicky jsem tam vlastně už od října nebyla, protože jsem opět dostala zákaz vstupu do budovy. Tedy, vstup jen v době oběda, jinak kartička nefungovala 
Druhé působení bylo o tom pozvednout self. Byl to Petr Dvořák, kdo mě povolal, ačkoli jsme spolu neměli žádnou pracovní zkušenost, a nabídl mi pozici šéfky self promotion. Říkal, že self pracuje na 60 % toho, jak by měl a kde on by ho chtěl mít. A to byl můj úkol.

Počkej, ale pokud vím ty jsi v té době dělala něco úplně jiného...
Já v té době byla manažerka jednoho rockového muzikanta a moc mě to bavilo. Jen mi to neneslo peníze a já potřebovala obživu. Takže tohle hobby jsem si nechala a k tomu jsem nastoupila jako nová šéfka selfu do ČT, která ale už v té době měla 4 vysílací kanály, a později dokonce 6, když přibyly Art a Déčko.
A nastala situace, kdy přicházíš někam, kde to máš pozvednout. Checkneš si lidi, kteří tu práci dělají, a zjistíš, že jsou dobří, žádná parta loserů, kteří nevědí, co mají dělat. Jen neměli do té doby šéfa, který by měl jasno a uměl jim to sdělit. Rozloučila jsem se postupně jen se dvěma lidmi, několik jich přijala, a myslím, že jsou tam ve stejném složení dodnes a fungují skvěle. Doufám, protože byli fakt výborní.

Jak bys hodnotila své první působení ve veřejnoprávní televizi ve srovnání s druhým?
Byla to samozřejmě změna. Česká televize se dobře vyprofilovala právě prostřednictvím 4, potažmo 6 kanálů a self byl snadnější, čitelnější, protože co vysílací kanál, to brand. Měli jsme základní korporátní brand, jako ČT alias Matky televize, a pod ní těch 6 brandů s jasnou profilací. Každý z kanálů má svého výkonného ředitele, programové schéma, cílovku a samozřejmě i design a self.
A do toho já, bez brandových pouček, s intuicí a rozlišovacími schopnostmi, které jsem dostala darem. Vlastně to bylo jednoduché.

Jednoduché? Takže podruhé se ti v selfu ČT pracovalo líp?
Mnohem líp, pominu-li souboje s kreativními producenty, kteří mají jasnou představu o podobě selfu na své projekty, takže se musíš dohadovat nejen s nimi, ale i s tvůrci, a pokoušet se vysvětlit, že škodovka, která vyrábí auta, si na ně taky nedělá reklamní spoty... Že self má status quo a měli by nám více důvěřovat. A taky počáteční vysvětlování kolegům, že dramaturg selfu není kamarádem, terapeutem ani sociálním pracovníkem našich externích kolegů, ale respektovaným zadavatelem, který ví, co chce, a nebojí se to říct, nebo třeba nedostatečnou práci odmítnout a nezaplatit...

Dnes už se nehraje na exkluzivitu, speciálně v tomto oboru. Dříve byl režisér a střihač, dva lidi. Dnes je to promoproducer, jedna osoba. A to leckdy přináší problém: někdo je skvělý střihač, ale nemá režijní přesah, natož aby si napsal text k upoutávce. A jiný je vynikající režisér, ale ne tak technicky zdatný. Další umí „všechno,“ ale je žádaný ve všech televizích, takže na ČT má jeden týden, další stříhá pro Novu, pak pro Barrandov....a ty nemáš prostředky k tomu, abys ho měla prioritně jen u sebe. A do toho víš, že musíš každý měsít obsadit sedm střižen ve dvousměnném provozu tak, abys zvládla vyrobit (= ustříhat, ozvučit, ografit a vymasterovat) požadovaný penzum upoutávek v té nejvyšší možné kvalitě, chceš na to ty nejlepší, tam, kde je nemáš, de facto nahrazuješ chybějící profesi – režiséra, copywritera, hlídáš grafickou postprodukci, gramatiku..... je to factory se spoustou problémů, který musíš být připravena a schopna řešit. Rychle, efektivně.

A jak se to řeší?
Zadání aka brief, je dneska alfa a omega selfu. Poznala jsem to už na Primě, kde jsem korporát v tomto respektovala. Je to mediaplanning, co dnes všemu předchází. Media planner má informace o pořadu, cílové skupině, o ambici selfu, reach, jaký máme získat. A má čísla, která jsou nemilosrdná. Úloha selfu je upoutat diváka ke sledování pořadu. Takže z mediaplanningu vzdejde brief selfu. A pak je další profese, která na self navazuje, a to je grafika.

Takže je to řetězec madiaplanner – self promotion – grafika...?
Celá léta, a začalo to už na Nově, přes Primu až do ČT, se vede spor, co je víc, jestli self nebo grafika. Grafik si myslí, že i blbou upoutávku povznese skvělou grafikou. Někdy ano, ale já říkám, že je to jen obal, krásná mašlička na dárkovém balíčku, umocnění stylu, ducha, myšlenky – někdy typografií, jindy barvami, filtrem... Je jen forma, ale self je obsah. A tyto dvě složky musejí jít spolu ruku v ruce, jinak se to ukáže na obrazovce.
Lidé spolu musejí spolupracovat. Pokud to tak není, je to v prdeli a je to kámen úrazu na ČT. A je to jen v lidech! Pokud nemůžeš ovlivňovat tyhle složky, nemáš je důsledně pod kontrolou, nemůžeš nést za výsledek 100%ní zodpovědnost. A tam jsem narazila...

Takže zase něco jako korporát? 
Ne tak docela. Spíš jako pošta. Můžeš udělat sebelepší upoutávku a jdeš s ní na grafickou postprodukci a připadáš si jako na přepážce na poště, kam neseš béžovou obálku a chceš na ni korunovou známku s Václavem Havlem. Na poště ale sedí baba a říká, že tam bude známka se Zemanem, ale že ani ta obálka není dobrá, a dáme vám modrou. Ale já chci mou béžovou obálku, protože vím, že ten, pro koho je, ji ocení. Ale baba řekne: „Ne, my to ale takhle neděláme.“ Anebo: „Nemáme čas zkoušet, co je lepší, takže žádná diskuze, bude to modrá se Zemanem a hotovo, nashle.“ A neuděláš nic. Navíc bojuješ s časem! Podle briefu musíš upoutávku vychrlit v danej den, aby měla potřebnou rotaci k oslovení cílové skupiny. Což je role mediaplnningu, ale ty to musíš splnit. A máš přetíženou grafiku, kde art direktor kanálu nemá čas, operátoři makají na jiných projektech, a ty víš, že i když uděláš to nejlepší, může ti to ten druhý dokurvit. Není to často, ale stává se to.

Takže jsi nebyla vlastně ani spokojená s tím, co jinak děláš ráda...
Já se v ČT začala proměňovat. Nebo se po mně spíš chtělo podle korporátního vzorce, aby se ze mně stala dozorkyně, která nepřetržitě kontroluje práci svých podřízených. A tím jsem ztratila svou roli, svou podstatu, jak tomu říkám.
Moji podřízení věděli, jak mají práci dělat. A já je měla kontrolovat, dávat najevo jistou dávku nedůvěry, trochu šířit strach, motivovat a hrozit. A tím se ti kreativita smrskne na minimum, protože jen naplňuješ brief, respektive kontroluješ, zda byl splněn, píšeš reporty, tabulky pro vyhodnocování efektivity, vymýšlíš měřítka, stanovuješ svý profesní a osobní cíle, prostě jsi korporátní manažerka. No a já jsem spíš leader, roztleskávačka, inspirátorka, supervizorka, která ostatní „zafackovává“ do koridoru zadání, ale ráda se nechává překvapit něčím novým, neotřelým, což do korporátního šuplíku prostě nenacpeš.
Výsledná upoutávka je hotová a ve finále je to jen o tom, zda zaujme nebo nezaujme. A to je základ a pro mě i základní spor s korporátem. Pravidla jsou fajn, vzorce jsou fajn, ale je tu i faktor lidské představivosti a lidských rozlišovacích schopností a slovo, za které se v korporátech bičuje do bezvědomí. A to je INTUICE. To byl základní rozdíl mezi chápáním profese self promotion mnou a mých nadřízených. Proto jsem po roce, kdy jsem se pokoušela do vzorce dostat a převzít ho, zjistila, že to nedokážu. To už bych nebyla já, ale paní se vztyčeným ukazovákem, která sune své podřízené tam, kde je korporát chce, podle exaktních pravidel brandu. S vědomě potlačovaným nutkáním tahle pravidla porušovat, posouvat hranice, zkoumat jiný možnosti. A to já dělat nechci. Jsem asi věčnej punkáč :-)

Kdyby možnost dělat v jakékoli z televizí, jakou by sis vybrala?
Jakoukoli, která mi umožní mít tam svůj dream team, protože je to o důvěře, nic jiného.

Takže stavíš kromě intuice hlavně na lidech?
Podívej, na stole máš 30 CV s 30 fotkama. HR z toho vybere 15, ty si s nimi dáš assessment day, ocheckuješ si lidi a nakonec si vybereš citem, protože víš, jaké lidi chceš. Člověka, který se bude umět rozhodnout, přijmout chybu, argumentovat. A taky se nebude bát pouštět se za hranice. Celé je to o tvé schopnosti takové lidi vyčmuchat, oslovit....a udržet. A vzájemná důvěra je podstatná.
Nikdy jsem totiž nezapomněla, jaké to bylo, když jsem byla redaktorka. A když mě Železný jmenoval šéfkou selfu, byla jsem šokovaná a navíc jsem na to neměla ani vzdělání, natož zkušenosti. Železného to nezajímalo, jeho zajímalo, co dělám, jak to dělám, jak přemýšlím. Asi ho bavil můj smysl pro humor a že jdu často hlavou proti zdi, podle něj to zřejmě byly předpoklady pro dobrého leadra. A já mu za to budu do smrti vděčná. Za tu důvěru a možnost se rozvíjet.
Jestli mi Bůh dal nějaký dar, pak jsou to rozlišovací schopnosti nějakého talentu. A souvisí to s tím, co dělám teď. Po odchodu z ČT a asi 12hodinové krizi identity jsem se rozhodla, ze nebudu posílat CV do všech televizi s kreativním postem, že jsem copywritter, idea maker atd... Oni si stejně pomyslí, že jsem fluktuantka. Někteří lidé třeba hledají své místo déle, ale mohou tím samotným hledáním osvěžit i pár profesí, kterýma projdou. Záleží na tom, jací jsou.

A co děláš teď?
Po krizi identity jsem si řekla, že jsem nejen ve světě TV, ale od 14 let i ve světě hudby. No a že ty dva světy prostě propojím. Založila jsem si s kolegyní svoji značku, svůj label. Jsme dvě, proto se jmenujeme TY2. Chceme být něco jako most, kde jsou na jednom břehu kapely v různé fázi své kariéry, a na druhém břehu jsou grafici, designéři, střihači, idea makeři, ale i novináři, lidi, co umí dobře psát, vymýšlet, posouvat. A když přijde kapela nebo zpěvák, spojíme ho s tím druhým břehem. Samy máme bohaté zkušenosti v médiích a když máš s lidmi dobré vztahy, můžeš je kdykoli požádat o pomoc. Bez obálky a koňaku .

Takže hudba, festivaly, koncerty a turné. Zase?
Není to plně tak. Statementem TY2 je „Máme názor a nebojíme se ho říct“. Můžeme jen poradit, nebo udělat PR kolem nějaké akce jako křest alba, klipu, start turné...anebo převzít komplet management, záleží na dohodě.
Dnes, s odstupem, jsem vděčná každému za kritiku nebo něco hnusného, protože i přes prvotní (dneš už spíš vteřinový a interní) šok nebo podráždění vím, že vyřčený/vykonaný zpátky nikdo nevezme. Tak pohodím hlavou a snažím se dokázat, že to tak není. Každá kritika vede k dobré cestě.
A stejně je to i v hudební sféře. Ani tady není situace úplně dobrá. Máme pár kapel, co vyprodávají velké sály. Není jich moc a každá z nich si své postavení tvrdě vydobyla. Step by step. Tak proč nepomoct ostatním, aby tam taky došli? To je to, co mě na tom baví: jdeš krůček po krůčku, věříš tomu, co děláš, protože věříš sama sobě. A to má smysl.
Ovčí babička dovyprávěla a my děkujeme a přejeme TĚMDVĚMA hodně úspěchu.
Kristina Vacková

BOX:
Jaroslava Sedláčková, dříve Hloušková
1993-1999 redaktorka, posléze šéfredaktorka self promotion TV Nova
2000-2001 vedoucí PR&Promotion Česke televize
2004-2006 creative director Prima TV
2007-2009 spoluautorka, režisérka, dramaturg v soukromé firmě (dodávání pořadů "na klíč" - Autosalon, Koko TV, Autoshow, Yachtlife)
2012-2014 vedouci self promotion České televize
2015 TY2 management, booking, strategie, PR a poradenství pro kapely a interprety

v mezidobí vždy freelancer - idea maker, konzultant, copywriter, režisér....
Více o TY2 najdete zde 



Žádné komentáře:

Okomentovat