Nadějný výhonky

V noci před Štědrým dnem jsem na psí procházce našla igelitku. Nic zvláštního, protože bydlím kousek od Vinohradské třídy, kde běžně o víkendových ránech nacházím zapomenutý půlitry s kusem piva, poloprázdné láhve s chlastem, miliony střepů, igelitky se zbytky baget a podobně. Velká bojovka pro Sashu i pro mě, neb musím být neustále v pozoru a včas zasahovat = vhodnym kynologickym pokynem typu „Fuj...di vod toho....zklidni hormon, Marie....ble, vypadni vocaď“ zabraňovat své feně, aby sežrala nějakej humus, poranila si tlapky a podobně.

Tahle igelitka byla velká a koukal z ní polochcíplej malej smrček se zmuchlanejma větývkama. Vzala jsem ho domů, přesadila, opečovala.... a poprvé po letech tak měla doma stromeček. Teda stromečíček. Dostal jméno Karel a od té noci je součástí mého domova.

Evidentně mu to svědčí, protože dneska jsem zaregistrovala, že mu z větviček vyrašily světle zelený výhonky.....a udělalo mi to velkou radost při neděli.

A tak mě u toho napadlo, že všecky ty řeči o zranění, regeneraci, růstu a proměnách, o hojení ran a naději, že to sice vím, ale když koukám na ty výhonky, znovu si připomínám, jak to funguje.

Že i když si někdy člověk připadá marnej, zkopanej do kuličky, zrazenej....zkrátka venkoncem na hovno, uběhne trocha času, rány se zahojej a začnou rašit nadějný zelený výhonky, i když je okem nelze vidět, páč nejsem smrček, žejo.... 

Ale už vyrašily. A to mi přijde pěkný.

.

.

.

.

.

.

Budu na to myslet při dnešním TRXu, protože ačkoli jsem ve čtvrtek při kruháči lezla po čtyřech, už v pátek jsem zaregistrovala, že ramena se začínají pomaličku, ale hezky vyrýsovávat.... ;-)

.

.

.

.

.

.

a tady Karel s výhonky v celý svý kráse (v pozadí vykukuje další nalezenec, Marie - v době nálezu to byl divnej smutnej pahýlek se dvěma listy)...