Lidi toho nakecaj.... Tímhle jsem
vždycky odmávla nějakej drb, uměle vyhajpovanou senzaci, informaci a
podobně, zkrátka věci, který mě nezajímaly, anebo mi přišly
přitažený za vlasy či hloupý.
A bez mučení přiznávám, že i já
toho někdy nakecám dost – myslím kvantitativně (...echm, dobrá,
kvalitativně taky někdy nic moc, páč není každej den posvícení,
žejo). Co se lhaní týče, už dávno jsem došla k tomu, že je
zbytečný – kdo si má pamatovat, co jak a komu řekl, navíc, je
to na mně vidět. Když se pokouším lhát, mám divnej výraz v
obličeji, trochu kulím oči a vytahuju obočí, jsem si toho vědoma
a zároveň se stydím, takže tuhle disciplínu jsem ze svého
života vyloučila.
Vyjímám z toho tzv. White lies, neb
těžko řeknu sousedce, která právě vybojovala dlouhej těžkej
boj s vleklou nemocí, něco jako „Kristepane, vy ale vypadáte
příšerně a jak jste zestárla a máte povislou kůži na xichtě, no to
abyste šla na plastiku, nebo se vás budou lidi bát!!“
V dětství i v pubertě mi šlo lhaní
moc pěkně a myslím, že jsem si svým přesvědčivým výrazem
ušetřila dosti ran od jarkorodičky, protože ji to někdy
rozesmálo tak, že na výprask nezbyly síly.
Jako tenkrát, když jsem se klouzala
na jílu a muj zánovní žlutej šusťáček se zlatými knoflíky posloužil coby podložka, v
důsledku čehož jsem vypadala, jako by mě v tom jílu dlouze váleli a s kabátem si pohrála parta vlků...a
jarkorodičce, která spolu s babi Agnes němě zírala na to
dopuštění...
(sbírala dech na pořádnou nálož
měchačkou přes mou nebohou a tehdy malinkou prdelku, provázenou
rytmickým slovním doprovodem“A-BYS
VĚ-DĚ-LA-ZA-CO-TO-MÁŠ-VAN-DRÁ-KU-JE-DEN-ŠPINA-VÁ-NEVDĚČ-NÁ-TO-BYCH-MUSE-LA-FURT-CHO-DIT-ZA-TEBOU-A
HLÍ-DAT-HLÍ-DAT....“ - dle stupně rozhořčení trval tenhle
doprovod od minuty klidně do pěti a teď si říkám, že možná
tady se zrodila moje náklonnost ke hře na bicí, kdo ví)
...jsem s vážným výrazem a důrazem na
písmena „r“ (následky logopedického výcviku) dramaticky
sdělovala, jak mě nebohou hned u školních dveří unesli
Rrrrrumcajs s Mankou a Cipískem, povalili, strrrrhli mi kabátek a
prrrrchali směrrrrem k jílovému kopci, ze kterrrrého se za
rrrachotivého smíchu Rrrrumcajse a pištivého hihňání Manky na
mém krrrrásném kabátku klouzali nahorrru a dolů a furrrt, až ho
skorrrro rrroztrrrrrhali a já z toho byla celá jurrrrodivá...!
Pamatuju se, že babi Agnes moje
velkolež zlomila v pase a málem smíchy upustila cigaretu, máma se
zhluboka nadechla, ale nešlo to předejchat...a nakonec se smála
taky, jen ze mě strhla tu blátivou hrůzu a třepla mě s ní přes
záda (a já byla spokojená, že už nikdy nebudu muset nosit tenhle
megahnusnej kabát)...
Ale mám na mysli něco jinýho, než
lži. Na těch našich internetech denně prolítnou desítky motivačních
citátů (a nemyslím tím, s odpuštěním, hovadiny pro teenagery typu
„Myšlenkám se možná ubráníš, ale pocity nezastavíš“ -
hm.... tak jo, no, pro mě stejný moudro jako „Kolik třešní,
tolik višní,“ ale nejsem teenka, to je fakt), a motivace je
fajn.... Ale: kolikrát si to přečteme, pokýveme, nasdílíme...a
zapomeneme? Kolikrát sedíme a říkáme si „Kurva, stojí to teď
za prd, musim s tim něco udělat, ALE: nemám na to
peníze/nápady/lidi kolem mi nepřejou/nějaká svině mi to
ukradně/zase do toho vrazím fůry práce, nápadů a prd z toho jako
minule/teď na to nemám sílu...“ a bla bla bláááá....
Kolikrát mudrujeme sami pro sebe nebo s nejbližšími na téma
„chci se někam posunout, tohle nechci dělat, tohle naopak
chci.... ALE....“
Jako bychom se někdy potáceli v kruhu,
kterej jsme si umotali svými vlastními slovy, sny, touhami....a zauzlovali/zamkli jej důvody, proč si to nemůžeme/neumíme splnit. A neříkám, že mě
se tohle netýká, naopak – namudrovala a nafilozofovala jsem toho
v životě tolik, že kdyby se z mejch řečí měl utkat koberec,
mám tu vytapicírovanej byt s komorou, koupelnou,
dvěma WC a dvěma balkóny od podlahy až ke stropu v několika
vrstvách, a to veeeelmi barevnejma a složitejma vzorama protkanejma obrovskejma peršanama (a moje fena Sasha má několik kobercovejch kombinéz a desítky peršanovejch pelíšků)!
Jen mě už nebaví mluvit, ale spíš
konat, protože nablábolit toho my lidi umíme spoustu, těší nás
vypouštět krásný myšlenky, vznešený moudra a ušlechtilý duchovní a jiný cíle do prostoru – moooc pěkně to rezonuje a
zníme tak nějak...chytře, moudře, filozoficky, dospěle, zrale,
pozitivně, duchovně...ale co si z toho vemeš, když jsou to jen
slova, souhlásky, slabiky, písmena, tóny...?
Babi Agnes mě naučila jedno pěkný
moudro: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Já toho
chci ještě - jak vyřvává Marfuša v Mrazíkovi – hodně
hoooodně moc!!!
Takže přestávám mudrovat a jdu makat, páč
bych fakt hodně nerada, aby mi někdo blízkej řekl třeba tohle
(opsáno z portálu seberizeni.cz): „Neříkej nic, když neumíš
svá slova naplnit. Tvoje mlčení bude alespoň stejně prázdné,
jako význam tvých slov, jako tvoje hodnota.“ Ble, hrozná představa, co?
.
.
.
.
.
ale zas chápejte, napsat jsem to
musela :) Už jen proto, abych – až budu zas mudrovat nad
filozofií mořský hvězdice – skočila sem a přečetla si
to......a držela hubu a šla konat.
.
.
.
.
.
alibisticky a vyčuraně dodávám, že
pokud se mi nepodaří, aby za mnou zůstaly skutky, tak aspoň ta
slova....
.
.
.
.
.
kch kch (jemně pokašlávám), pěkně
opsanej kruh, btw...
Žádné komentáře:
Okomentovat