Když jsem tak stála na stage u
mikrofonu a zpívala se Sestrama oblíbený songy Meklec a Průša z hagenbadenovský érky (a úporná bolest lýtek - zřejmě vlivem punku - zázračně
zmizela do nenávratna), dívala jsem se na ty vysmátý lidi v
narvaný Akropoli, hřála se v energii, co z nich šla...a
cítila se jako doma.
O kus času později jsem Járovi,
ukusujícímu mimořádně dobrej bramborák, vysvětlovala, co se
tehdy před mnoha lety stalo u něj na chalupě a proč mi celej
večer (dokud jsme nepadli, zmoženi nikoli alkoholem, ale stovkami vtipnejch mouder, kterými jsme se navzájem častovali pod vlivem piva, střiků
a kořalky) zpívali pozměněnou verzi oceánovskýho hitu Ráchel alias „Jizvu na čele máš, máááááá Jarkoooooo...,“ pocit
domova mě obemknul jak hřejivá náruč babičky Agnes, do který
mě balila, dokud žila.
Při noční psí procházce jsem
kráčela nezvykle tichým parkem a hlavou mi celkem hlasitě
probíhaly fragmenty doby, ve který jsme se napojili, zažili
neskutečný věci, semkli...a pak se někteří z nás (echm, já)
vydali kapku jiným směrem: Třeba koncert na Dobešce, který jsem
si uspořádala na oslavu narozenin, kde se na stage vystřídalo
neskutečnejch 8 kapel – m.j. Duní, Sestry a Chinaski (tehdy ještě
chvíli jako Starý hadry), a taky jsme tam měly premiéru my,
„oi'd'lejdy kapela,“ moje máma, divoce pogující mezi lidmi,
cesty na koncerty v rozhrkanym autobuse nebo v dodávce, piva a
srandičky v backstage, divoký branický mejdany a stolní hry v
hospodě Na bábě, Na kovárně, dole v Rybasu nebo v Orlíku,
spolubydlení s novinářkou Míšou a ta hrůza, když ji půlroku
po mém přesunu jinam nějakej úchylnej debil ubodal kvůli pár
stovkám a starýmu magneťáku, sklepáckej pivní běh ve Slavonicích a noc ve znamení zelený a spaní v autě, divokej a
skvělej Tomáš Hajíček a jeho parta Hubert Macháně, vyřvávání
textů Vincenta Venery, pravidelný dýchánky u Fanánka, kde jsme
si pokaždý pouštěli film Highlander a taky porna s Vanessou del
Rio, na krutý scény v Mechanickém pomeranči koukali přes svetr a
pili vaječňák s griotkou, na naše televizní moderátorský
působění v kulturním týdeníku, který nám vyneslo i vlastní
fan club, jehož zakladatelem byl dnešní Monkey Business guru Roman
Holý, na to, jak jsme se točili kolem stromů, na nahrávání v
Propasti...................
….........my to tehdy možná
nevěděli, lépe řečeno, já to nevěděla, neuvědomovala si to,
ale tehdy se uvnitř nás k sobě pomyslně skládaly „cihly“
toho, jací jsme dnes, jak koukáme na svět, jak žijeme svý
životy, jak se nám daří nebo ne..a jak na sebe reagujeme, když
se po čase zase napojíme.
A taky mi došlo, že tyhle lidi nechci
ze svýho života ztratit. Protože když jsem měla vloni touhle
dobou krizi jako prase, kdy jsem přemýšlela, co jsem posrala a
jestli nedělám všechno zle, první, komu jsem volala, byl Hajíček.
Potřebovala jsem od někoho, kdo mě zná desetiletí, vědět, jak
se na to dívá..... a Tomáš mi tehdy u piva řekl věci, který
jsem si na den přesně, jen o rok později, o to víc uvědomila.
Kdo kurva jsem!
Teda, ne, že bych se doposud potácela
životem s za mnou na cestě zůstávaly jak kusy svlíknutý hadí
kůže cáry pokusů o zjištění svý vlastní identity. Napsala
jsem to docela přesně v roce 2002, kdy se začínalo blogovat a
místo bloggera tu byla platforma bloguje.cz (áá, pamatujete?
asTMA, Cuketka, Enimen.....?), a později překlopila na další blog, odkud to, bohužel, nejde přenést sem….
Až na pár věcí bych to znovu podepsala, hele..
Jde spíš o to, že díky jednomu
večeru se starou partou to uvnitř mě zase jakoby prasklo, letos už poněkolikátý, a skoro jsem cítila, jako by mě něco jemně nakoplo
a já poskočila dopředu. V hlavě se mi poskládaly jednotlivý
kousky mozaiky k sobě, zacvaklo to....a mám jasno. Prozatím.
Už jsem tu psala, že se mi povedlo se
po letech nastartovat, udělat velkou změnu alias začít pravidelně
cvičit a mít to ráda...a taky jsem odešla ze zaměstnání a
vrhla se na volnou nohu s tím, že tydlety korporáty mýmu
duševnímu zdraví nedělaj úplně dobře (slovy internetovýho
guru Věry Pohlové bych je zakázaly všecky!) a je načase dělat
věci po svým a pro sebe..... Taky se mi na základě jednoho
malýho - pro mě sice echt nechutnýho leč pro všechny krom mě nepodstatnýho - okamžiku postupně srovnaly věci stran přístupu k jedný důležitý
spolupráci....
No a „do čtvrtice“ všeho dobrýho
(protože nakonec je to všechno dobrý a jak už víte, furt věřím
v happy endings) jsem se díky starým kamarádům z doby, kdy „to
všecko začínalo, kvasilo a utvářelo se,“ vrátila domů, k
sobě.
Protože kdo jsem já, nezávisí na
druhých. Jen je občas dobrý, když vám ti druzí na pár hodin jakoby
zazrcadlí věci z minulosti, která utvářela vaši současnou přítomnost......a z toho plynoucí možný nastavení budoucnosti.
Pročež končím s monologem Vasilisy
Přemoudré a jdu si dát svařák. Přiťuknu jím na sebe a lidi ze
svejch kruhů....
.
.
.
.
.
.
a taky na tu malou jizvu, co na čele máááám
(btw je to reziduum nočního idiotskýho pokusu vlézt do kadibudky střechou)
.
.
.
.
.
a že jsou ty Vánoce, tak taky jednu
pěknou písničku z těch dob....mám ji moc ráda.
Tedy Jarko! Ámen, mohu jen řknout. Parádní. Přímo kladívkem na mou hlavičku, v čase vánočních splínů nenapravitelného nostalgika a vzpomínkáře, prosívajícího z těch prachem zavátých emocí životní moudra v nových kontextech a důležitostech.
OdpovědětVymazatJo, pěkně jsi to napsala, moc pěkně :o)
Děkuju ti mockrát (cynická babi Agnes by jistě dodala něco o slepé slepici, která občas najde zrno, ale mně by se to už nedotklo tak, jako kdysi...holt jsem se taky posunula) :)
Vymazat