pátek 14. března 2014

Jarčin pátý lajk: Testy odolnosti aneb Nikdy to nekončí...

Jako ale fakt nikdy. Můžete si myslet něco jako "pfffff, todle už dávno vim ergo mně se todle už stát nemůže...todle bych nikdy...ále di ty, todle už mám za sebou..." Prdlajs, vážení! Přijde moment, kdy vám dojde, jak blbí jste byli, zarazí se vám dech v krku, zlomí vás to v pase, ochromí vás to na pár vteřin....a je to tady:

Máte zavřený oči, protože se sami před sebou stydíte za to, že se UŽ ZASE ukázalo, jak pitomí jste byli.

Dobrá, budu adresná a budu předpokládat, že se to stává jen mně (ale moc tomu nevěřim). Takže, voilà, dramatický úvod nesmí chybět:

Úplně mě bolí solar plexus, jako kdyby mě do něj někdo řádně nakopl, chvějící se rukou sahám po cigaretě, ačkoli jsem přestala kouřit (a mazaně si ukryla zbytek cigár ke karmě v kuchyni a VÍM to), zapaluju si a s výdechem kouře jen hlesnu: "Ježišmarjá, já jsem ale tupá...."

Sedím ztrnule na gauči, mechanicky hladím Sashu, která zřejmě zaznamenala, že se něco děje a položila si tlapky na moje stehna a starostlivě na mě zírá....

....civím do prostoru, kde jsou všechny předměty rozmazaný a hlavou mi jedou fragmenty dialogů, pocitů, situací za posledních pár let...a najednou to do sebe všecko zacvakává "tp! tp !! tp!!! TTP!!!!," úplně to slyším a skoro se bojím, co mi tenhle puzzle panoramatickej obraz ukáže, a vono jo, ukázal:

Jsem blbá kráva.

Hm, tak dík, Jaruno. Specialistko na mezilidský vztahy, self promotion, napojování lidí, co si můžou navzájem prospět, stavění projektů a vzdušnejch zámků.

To poslední ti jde fakt moc dobře, bravo! Sarkastický a všudypřítomný skřítek, schovaný uvnitř mě, se šklebí a teatrálně zvedá tleskající ruce vysoko nad hlavu.

Říkám si, že bych asi měla brečet, vyplavit to ze sebe, aby se dostavila úleva. Oči mě sice pálí, ale spíš je to z cigaretového kouře. Strnule sleduju, jak mi kousíček žhavýho popílku propaluje džíny a nejsem schopná s tím nic dělat. Teprve s bolestí se dostaví reflex, a tak plácám dlaní do stehna a čoudící látky, zatímco Sasha skáče z gauče a zaujímá pozici "the dog behind the tree" alias sedí za gumovníkem a kouká, co se z toho vyvine (a jestli jí nezapomenu dát najíst).

Sykavě vtahuju kouř z cigarety a hlavou mi lítá: „Co mi to má přinést? Kam mě to má posunout? Proč se to stalo? Jak to, že jsem to neviděla dřív?“ …. A celou tu dobu je mi jasný, že na to odpověď prostě nedostanu, že mě nic neosvítí, že nepřijde moment "svatýho prozření" a nebudu tu tančit tanec dervišů provázenej indiánským rykem, nevznesu se v poloze lotosovýho květu nad zem a v levitaci se nebudu vědoucně usmívat, zatímco životadárná čchi bude prosvěcovat mý tělo jak zářivej šíp....protože si momentálně připadám spíš jak nešťastník obchůzkář Mancuso, smutně posmrkávající na neutěšeném hajzlíku s Filozofií utěšitelkou na klíně…jen nečíhám na delikventa, kterého bych vítězoslavně předvedla „na okrsek,“ ale na nějaké (nesmyslné) potvrzení toho, že jsem se spletla, nebo že se to spraví…

..střídavě jsem militantní a defenzivní, vedu absurdní dialogy s nepřítomnou osobou, předkládám „důkazy“ nebo věcně sypu argumenty, přesvědčuji se o vině na druhé straně, protože JÁ JSEM TA DOBRÁ, přece!!....rozpatlávám každé slovo, jektám zuby, zabalená v dece, neb je mi skoro pořád zima….
.
.
.
.
a takhle to jde pár únavných proklepaných týdnů a pak přijde večer, kdy si do toho pustím muziku, nebo z toho vyběhnu ven, mezi tím čtu knížku, jdu na pivo s přáteli….a najednou zjišťuju, že těmhle bolestivejm úvahám už nevěnuju hodiny, ale minuty, že už můžu spát celou noc, aniž bych se budila s pocitem, že jsem něco/někoho důležitýho ztratila a zpoceně a suše vzlykala….a že venku je čím dál větší teplo a svítí sluníčko….
.
.
.
.
a pak jednoho dne sedím na lavičce, poslouchám kamarádčinu vtipnou historku, usrkávám víno, zaslechnu ševelení stromů, registruju štěkot veselejch psů, co běhaj v partičkách po trávě kolem, rozhlížím se a…
.
.
.
.
.
najednou se zhluboka nadechnu, úplně naplno do sebe absorbuju vzduch, převaluju ho na jazyku, chutná mi (když k tomu přidám další doušek toho chardonnay, je to ještě o kus lepší)…a když vydechnu, naplno mi dojde, že už není ten hnusnej ledovej leden, ale skoro jaro….a že jsem se příliš dlouho patlala v hovně, které mi uvízlo na botě….
.
.
.
.
a tak si nenápadně jeho zbytky otřu o trávu, připiju na tu vtipnou kamarádčinu historku, na život a na cestu, která je (zřejmě) cíl, opřu se pohodlně a vychutnávám si ten vítěznej pocit, že jsem to (už zase) překonala a že teď prostě jenom JSEM…a je mi pěkně.
.
.
.
.
Nikdy to nekončí. Ty testy odolnosti, jak jim říkám. Mám jich za sebou fůry a každej další mě vždycky zaskočí a ochromí. Zároveň ale vím - co se týče testů na téma "mezilidský vztahy", a proto si to sem píšu (pro příště), že

1.      některý věci prostě nemusím detailně analyzovat a dojít k úplnýmu pochopení, protože se prostě dějou…..a příčina mi dojde až někdy pak, pokud vůbec (už teď se ale obávám, že je vždycky ve mně)

2.      není důležitý, jestli z toho vylezu jako vítěz = ta dobrá. Protože pro koho jako? Kdo si chce něco myslet, bude si to myslet dál, i kdybych se na hlavu stavěla a argumentovala jak břitva (ne Occamova, moje je složitější:)). Mnohem důležitější je, jak se cítím já (a děkuju za optání, momentálně moc dobře)!

3.      některý lidi (a je jich kurva hodně…echm…možná každej) se na svět a lidi v něm zkrátka dívají jinak, přistupujou k tomu jinak a chápou to jinak než já. Tudíž to, co je důležité pro mě, nebo má pro mě nějakej význam, pro ně znamená něco jinýho, nebo taky vůbec nic. Jo, objev století, vím... Ale furt se učím, no.

Nikdy nekončí ani tok nějaký síly, kterou v sobě každej máme. A jež nám pomáhá v momentech vlastní bezmoci to celý aspoň jen přežít bez větší újmy. A v nějakym okamžiku zastavit to patlání se v problému, nadechnout se, zvednout…..a jít dál.

Můžeme tomu říkat naděje, víra, sebevědomí, entuziasmus…dosaď, co chceš. Ale je tu. Nikdy nekončící, trvalá, životadárná…jen my sami ji umíme zastavit, utlumit, a pak jí zase dovolit nám pomoci.


A chtěla jsem tímhle zmateným spotem jen říct, že takovýhle věci se prostě dějou...a dít se budou, páč nejde k lidem, který nám přicházejí do cesty, přistupovat s apriorní nedůvěrou a myšlenkou typu "No jasně, další svině,“ protože život je možná i o tom, abychom se přes pár (desítek) zklamání dokázali na svět koukat jako na pěkný místo se zajímavejma bytostma, který nikdy nejsou jednoznačně dobrý nebo zlý, který nám možná časem nakopou prdel, i když jsme si mysleli že "on-ona NIKDY!"...a nepodělali se z toho...

....a nenechali se zlomit, udusat v sobě radost a víru v happy endy, páč ony se nakonec dostavěj, i když budou mít třeba úplně jinou podobu, než jsme čekali.


Vím, o čem mluvím, to mi sakra věřte.

P.S. Příště něco veselýho na téma "Jak se žije s obstaveným platem," jo? ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat