Follow Friday aneb začínám Jarčino lajkování

Když mi dneska píplo v mobilu twitterovské FF od Alley, připomněla jsem si zlatý časy na bloguje.cz.

A taky zlatý časy editorský v magazínu Style. A taky další zlatý časy, který následovaly. I časy vysloveně, dámy prominou, na hovno, které se tak nějak vmezeřily mezi zlaté a způsobily, že jsem se občas válela na podlaze a kousala se do pěstí, abych nářkem nevyprovokovala súdánské sousedy (určitě by vtrhli do mého bytu a rozezleně na mě z hrnce vyklopili to neznámé cosi, co tak strašlivě smrdělo po celém domě, že jsem se skoro každej den plížila na chodbu a otvírala okno).

Ale proč se vrtat v minulosti, když žiju přítomnost, žejo...

No...

Dřív mě blogování dost bavilo a měla jsem pocit (obzvláště, když se mi povedl vtip, na který někdo zareagoval), že mi to jde moc pěkně a že bych se já - Vasilisa Přemoudrá - měla se světem podělit o své hluboké myšlenky, protože jak jinak kurva docílím toho, že budou má slova vytesána na mramoru, což je mým snem už dlouhá léta?

Chm.

Poslední léta mám totiž pocit, že zas tak moudrá nejsem. Naopak.

Že čím více zraju, tím více nových věcí objevuju.

(například skutečnost, že slovo "exekuce" se může citelně dotknout i mě. Ale nebojte, o tom psát nebudu, páč to není ani zajímavé, ani veselé...a nač podporovat slovy něco tak nechutného. Přišlo by mi to stejně hnusné, jako psát spot o zvracení, takže pryč od ní, svině!)

Objevila jsem jiné a mnohem zajímavější věci, a o těch budu psát.

A budou spíš veselé, protože hejtování je na netu víc, než je zdrávo a já bych spíš lajkovala, než hejtovala.

Takže ačkoli vím, že rozzáření lajkaři si koledujou o posměšky, odmávnutí a cynické komenty, jdu do toho. Možná to není originální, ale koneckonců, todle je můj blog, tak co jako?

A vůbec, nebudu to dál okecávat:

Jarčin první lajk: Pátek večer.

Konečně jsem vypadla z práce. Jasně, baví mě, jinak bych nepracovala, to dá rozum. Ale ten pocit, že můžu spát tak dlouho, až se probudím sama od sebe, booožeeeee!!!! Žádný pípání mobilu, posouvání buzení o deset minut. Žádný běhání po bytě se slovy "doprdele, doprdele, DOOOPRDELEEEEE, kde mám kalhoty-triko-kartáček na zuby.....proč vypadám, jako kdyby mě vyndali ze ždímačky....proč moje fena nekaká okamžitě, jakmile vyjdeme z domu, ale musím obcházet dva bloky a nekoukat se na ní, protože jakmile budu pokukovat, schválně se bude courat, očuchávat jednu každou malilinkatou dlaždičku na našem kostrbatém chodníku a mezitím se můj pozdní příchod do práce posune o dalších dvacet minut.....proč není na Vinohradský metro....proč jsem vlastně tady...atd.

Je pátek večer. Mám v sobě skvostný aeropress, skleničku Drambuie, ve který jsem rozpustila všechny ty nepříjemný telefonáty, jednání, doznívající cukání v bederní páteři a černej mráček strachu, že se to vrátí a já budu tři týdny chodit obalená dekou a zpevňovat si bicepsy při každém vstávání od stolu.

Je pátek večer a mám před sebou celé dva dny volna!!!!

Můžu se opít a válet se k ránu na chodníku, můžu souložit anebo číst anebo civět do nebe až do rána, můžu si oblíknout flanelový kalhoty od pyžama a starý triko, který si můžu klidně pokecat čokoládovou omáčkou, kterou slíznu jazykem a nikomu to nebude vadit! Můžu být takhle oblečená až do pondělního rána anebo taky můžu chodit po bytě nahá. Můžu nedělat vůbec nic.Anebo taky můžu...........sakra, tolik možností!!!!

Je pátek večer, píšu tenhle spot, s uspokojením se dívám na kalhoty, který jsou mi tak volný, až v nich vypadám jako hiphoperka (a baví mě to), pokuřuju milovanou lakynu (ano, Lucky Strike Blue, additive free, jak jinak) a usmívám se.

Jsem zvědavá, co mě za ty dva dny potká a slibuju, že o tom pak napíšu.
.
.
.
.
.
.
.
.
Tenhle spot píšu už skoro hodinu, mezitím jsem vyřídila šest pracovních telefonátů a jedenáct pracovních mailů a furt je pátek večer, wuhuuuu!
.
.
.
.
.
.
.
teď mi volala jarkorodička a sdělila mi, že když na mě tak koukala v těch Blšanech na tom koncertě (ano, jarkorodička zásadně pracuje se slovy "TA noha, jak jsem ji měla prokvetlou zduřelými křečovými žilami...TEN Jarouš, co sem ti o něm vyprávěla, jak ho opustila žena a on si chtěl propíchnout tepnu vidličkou....TEN večer, jak sis zapálila vlasy od svíčky a tvůj bratr ti hasil hlavu vařící polévkou atp.), připadala jsem jí docela stará, sice furt veselá a i pěkná docela, ale už bych měla začít normálně jíst, nebo budu vypadat jako stará indiánská prababička.
.
.
.
.
.
.
a protože je eště furt pátek večer, usmála jsem se a odvětila: "Jéžiš mami, je pátek večer, jsem sytá, spokojená, zdravá a šťastná, tak buď taky, ne?"
.
.
.
.
.
.
a možná proto, že je pátek večer, máma se uchichtla a řekla: "No máš recht, asi už stárnu, že se tak blbě starám. Užij si hezkej víkend a zavolej, ju?"
.
.
.
.
.
a právě proto, že je pátek večer, chvatně dopisuju tyhle řádky a jdu se radovat, že jsem se dokopala k blogování.
.
.
.
.
.
A doufat, že vás neodradila nepřítomnost pointy a vrátíte se sem, až napíšu další spot.
.
.
.
.
.
Mimochodem, užijte si pěknej páteční večer!